Dějiny zformovaly v Evropě několik málo rozhodujících národně/státních komunit. Britskou, francouzskou, italskou, německou, španělskou a ruskou. Rusové a Španělé žijí tradičně poněkud mimo evropské dění. Francouzi vyčerpali snad už definitivně De Gaulleův optimismus a stejně jako Italové (kterým optimismus došel už před staletími) se vyžívají v malicherných vnitřních sporech.
Kdo v Evropě zbývá? Obdivuhodní Němci, kteří zvládli morální kocovinu po druhé světové a stejně obdivuhodní Britové, kteří se vzpamatovali z šoku, kterým pro ně byla ztráta světovlády. Obě tyto komunity však mají výsostně rozdílné pohledy na evropskou budoucnost. Němci jsou budovatelé tisícíletých hierarchických říší a žijí setrvačností devatenáctého století, kdy se Německo sjednocovalo. K tomuto vzoru pak směřují celou Evropu. Opačná britská ideologie je vyjádřena v historii Britského společenství národů. Sdružení Británie a jejích bývalých kolonií a dominií má jednu královnu (a spoustu zajímavých aktivit), ale je to spolek padesáti tří nezávislých států. A na takový Commonwealth dokázali Britové transformovat slavné Britské impérium, nad kterým slunce nezapadalo.
Rozdíly mezi britským a německým pohledem jsou ještě hlubší, než se na první pohled zdá. Němci žijí v neukotveném světě mocného, schopného, ale stále poráženého národa. Po 2. světové válce prošel jejich systém hodnot kompletním přezbrojením a tisíciletá víra v silné vůdce byla obratně nahražena vírou v silnou měnu a vládu ekonomiky nad svobodou. Britové naproti tomu stále těží z tradice Magna Charty a jejich hodnotová soustava se mění pomaleji, než se na první pohled zdá.
Snahám dnešních západních nátlakových center ovšem mnohem více odpovídá německá myšlenka strukturované říše, říše, která v sobě zahrnuje ne státy a národy, ale regiony typu německých spolkových zemí. Regiony, kterým je nadřazena silná centrální vláda. Taková Evropa je pro kapitál mnohem bezpečnější. Je také ovladatelnější než Evropa britského střihu, reprezentovaná dynamicky spolupracujícími nezávislými národy/státy, s tradicemi, ale bez psaných ústavních pravidel a všech možných nadřízeností a podřízeností.
Jestliže má být v Evropě dovršeno budování systému nepřímého totálního řízení společnosti založeného na pravděpodobnostní analýze budoucích klíčových událostí, které nasazuje pružnou, neviditelnou, ale o to více svěrací kazajku devadesáti procentům populace, musí být použit německý model. Británie musí z kola ven. I zrodil se plán Brexitu.
Z vnitropolitického pohledu na ostrovech nikdy vyhlášení referenda o členství v EU nebylo nutné k udržení politické stability. David Cameron sice slíbil plebiscit před parlamentními volbami 2015 (údajně proto, aby si pojistil vítězství), ale už tehdy mnozí nevěřili, že svůj slib splní. Ve skutečnosti bylo o uskutečnění referenda a vystoupení Velké Británie z Unie v té době již rozhodnuto a on byl pověřen vedením delikátní utajené operace. Svůj úkol splnil na jedničku. A ačkoli se minulý týden vzdal všech svých politických funkcí, někteří z nás se ještě dožijí doby, kdy mu budou (minimálně) Angličané stavět pomníky.
Evropská unie spěje k ekonomickému rozvratu především proto, že koloniální a posléze neokoloniální čas, kdy západní minoritní civilizace vykořisťovala svět ve prospěch lidu Transatlantidy, končí. Ale také pro nezřízenou nenažranost Evropanů a dlouhodobou nevyrovnanost vnitřních kapitálových toků mezi Severem (který příliš produkuje a vydělává) a Jihem (který příliš nakupuje, ale na dluh) kontinentu. Sebevražedné rozhazování peněz Evropskou centrální bankou s téměř nulovými úroky jen problémy zakrývá, ale neřeší. Až přestanou nákupy dluhopisů zabírat, přijde čas na občanské nepokoje, které mohou být, díky internetové a mobilní dynamice, nezvládnutelné. Dosud neporušitelná svoboda bohatých vlastnit obrovské majetky na úkor evropské chudiny (a tím zprostředkovaně i jejich bezpečnost) bude vážně ohrožena.
Jediným řešením jak udržet potápějící se země EU na hladině je podle skrytých kormidelníků centrální ekonomické řízení (dovolující drastické ořezání veřejných nákladů) a současně kontinuální transfery kapitálu z bohatého Severu na chudý Jih. Ty jsou však neuskutečnitelné bez občanského souhlasu Seveřanů. A tento souhlas je podmíněn zavedením jednotného ekonomického a sociálního prostoru s jedinou měnou a jednotným zákonodárstvím, s centrální kontrolou výdajů, sjednocením daní a koordinací sociální politiky. Kruh se uzavírá.
Po provedení operace „Sjednocení“ zůstanou v Evropě jen regiony, mezi nimiž se budou finanční kohouty otvírat a zavírat podle vůle Bruselu (čti Berlína). Jednotlivé státní dluhy budou převedeny na centrální vládu. Regionálním vládám států zůstane zachována jistá samostatnost v místních správních záležitostech, mikroekonomických operacích a kultuře. A ovšem také formální samostatnost v zahraniční politice, která však ztratí jakýkoli praktický význam.
Demokratická převodová ústrojí (stále ještě) dovolující uplatnit občanům určitý vliv na konání jimi volených představitelů budou zatížena dalšími neviditelnými pákami, brzdami a brzdičkami ekonomického a zákonného typu, díky kterým bude centrální evropská vláda mít možnost komplexně kontrolovat všechny pro občana naprosto nepřehledné procesy ve společnosti (pokud to uzná za nutné).
Evropské elity, které se rády tváří jako spolek neschopných hlupců, to vše perfektně chápou a realizují. Porozumění jejich metodám vyžaduje však pochopení první zásady pravděpodobnostního způsobu řízení společnosti: žádný uskutečněný děj nepřestavuje definitivu, ale jen změnu podmínek a přestavení výhybek v budoucích dějinách.
Lid Británie se na podvodu zvaném Brexit nepodílel. Britové se rozhodovali podle svých individuálních danností a přesvědčení– ať srdcem, či rozumem. Požadovaný výsledek byl orchestrován čelnými britskými politiky a vedením Evropské komise. V zájmu Evropy bylo, aby výsledek byl těsný, takový, který by nedehonestoval ideu EU, ale dal se přičíst na vrub hloupým starým Angličanům.
Z dění před referendem čiší neochota všech aktérů Británii skutečně v Unii udržet. V případě zájmu Bruselu na setrvání země v Unii mohlo být hlasování zvráceno například tím, že by na misku vah byla přihozena třeba formální nadřazenost britského zákonodárství nad evropským. To mohlo projít, protože nadřazenost evropského zákonodárství není (jak typické) součástí Lisabonské smlouvy ani jiných procesních dohod o EU. Zakládá se jen na výroku Evropského soudního dvora, který je datován rokem 1964(!). Británie nemá psanou ústavu, ale zato tradici všemocného parlamentu. Není divu, že podřízenost ostrovního zákonodárství byla důvodem k opuštění EU až pro polovinu brexitářů. Brusel však mlčel a dávkovanými hrozbami jen přiléval olej do ohně pálícího mosty přes La Manche.
Obě velké britské politické strany se formálně zastávaly členství v EU. Bylo to však podivné zastávání. V konzervativní straně byly dobře a silně slyšet hlasy pro Brexit. Novou předsedkyní strany a premiérkou se po dni D nakonec sice stala (formální) příznivkyně EU, ale její první projev nikoho nenechal na pochybách, že nezávislá Británie jí není cizí. Labour party se zdála sjednocenější v podpoře členství. Její předseda Jeremy Corbyn (který se v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století údajně zastával samostatnosti země) byl nicméně obviněn z nedostatečné aktivity ve prospěch EU, celá labouristická stínová vláda na protest proti jeho způsobům odstoupila a jeho křeslo se povážlivě kýve.
I postbrexitové dění na ostrovech je typické svým trváním na neodvolatelnosti výsledků referenda. Petice čtyř miliónů vyžadujících opakování referenda? Nikoho nezajímá. Nenechte se vysmát, je rozhodnuto. Libra přestala klesat, finančníci neopouštějí Londýn (bude jim tam teď líp než pod bruselským drobnohledem) a britská ekonomika (jen 20 % její výkonnosti mají na svědomí výrobní aktivity) se rychle otřepává z (možná předstíraného) šoku. Umlkly i řeči o novém skotském referendu a ani Severní Irsko to nepřehání se snahou sjednotit menší ostrov pod modrou vlajkou s hvězdami.
Vlak Evropské unie postrkovaný lokomotivou bruselské administrativy s německou vládou u výhybek konečně jede bez překážek tam, kam chtějí finanční magnáti, šéfové obřích korporací a velkých investičních fondů. O nutných úpravách unijních pravidel a větší suverenitě evropských států se bude nadšeně mluvit, do Lisabonské smlouvy se možná přidá nějaká formální možnost veta. Zároveň se však bude intenzivně pracovat na tom, aby další exity nebyly teoreticky ani prakticky možné.
Evropská média už začala plnit zadání svých chlebodárců a krok po krůčku nás přesvědčují, jací že jsou ti Britové chudáci, co si vytrpěli a co hrozného ještě prožijí, až se rozvod konečně realizuje. S největšími integračními podpásovkami se však chvíli počká, jakkoli jsou nevyhnutelné. 70 % mladých v Británii pro EU vidí Brusel jako jasný argument pro svůj kolizní integrační kurs i na kontinentu. Stačí jen počkat až nedůvěřiví stařící a stařenky vymřou a do volebního věku dospějí další miliony internetových vševědů, milujících chudé pohodlí, rychlé odpovědi a Unii celým srdcem. Pak bude vymalováno a Evropa se stane rájem pro mladé a neodporující individuály. Otázka však zní: na jak dlouho?
prozitrek.cz