Ne každý mu dost rozuměl, a s tím on zajisté počítal, když zaobaleně řekl, že katastrofální situaci, kterou ČNB svými intervencemi vyvolala, máme považovat za dosažení toho správného cíle, který sice mineme, ale možná se k němu přiblížíme z jiné strany a budeme na tom jen o něco hůř, než před pěti lety. Vůbec se nezmínil o tom, že bylo ještě prohloubeno vykrádání státu, a že přímé náklady na tuto kratochvíli překročily bilión korun. Přesněji, jen intervence si vyžádaly zatím 1160 miliard Kč (než to napíšu, naskočí další stovky). Z toho by se daly po dobu tří let platit dvojásobné důchody všem důchodcům, nebo tři roky přidávat ke každému platu každý měsíc 6400 Kč. To ovšem jsou jen náklady na intervence. Škody jimi způsobené teprve spočítáme. Budou to kurzové ztráty zahraničního obchodu, zisky spekulantů a nepřímé škody.
V nadpise je slovo „zločin“, které zde naznačuje zavinění škody obrovského rozsahu. Tu ovšem nezpůsobila banka jako dům Na Příkopech, ale lidé, kteří ji řídí, a ti by proto měli být stíháni podle zákona č. 6/1993 Sb. o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu zneužití svého postavení. Konkrétně jde o § 2, odstavec (1), kde poslední věta zní: „Česká národní banka jedná v souladu se zásadou otevřeného tržního hospodářství“. Ovlivňovat nákladnými intervencemi trhem regulovaný směnný kurs určitě není v souladu se zásadou otevřeného tržního hospodářství, a takové jednání proto porušuje zákon. To by musel uznat každý soud.
Je sice známo a zákonem dáno, že ČNB, řízená svou Radou v čele s guvernérem, jedná samostatně, nezávisle na vrcholných státních institucích, ale není nezávislá na zákonu o ČNB, podle něj se musí řídit, od toho ten zákon je. Důvodů pro uplatnění zákona je hodně, zlý čin byl páchán po dobu několika let a nebyl by možný bez přípravy a bez spolupachatelství.
Zopakujme si velmi stručně, jak vznikl stav před intervencemi. Začneme rokem 1993. V tu dobu národní hospodářství reformovali lidé, kteří stát účinně ničili buď proto, že byli tak neschopní, nebo zločinní. Podle výsledků vidíme, že nedovedli ekonomicky myslet, nebo aspoň racionálně uvažovat, třeba selským rozumem. Předstírali, že jsou odborníky, ale vypadá to tak, že dělali to, co jim radili zloději připravení republiku vykrást. Směnný kurz koruny proti německé marce a dolaru nastavili zprvu na 4.5 násobek kurzu stejné kupní síly. Tento krajní nepoměr se sice během prvních let rychle zmenšoval, ale velká část národního majetku byla mezitím ztracena za malý zlomek své ceny. K potřebné korekci nevedla ani nadbytečná devizová zásoba, která se vytvořila.
Smrtící ránu národnímu majetku zasadila propaganda živená kořistníky, že vše se má zprivatizovat. Privatizace měla hlavně dvě podoby: divokou, prakticky kradení, a privatizaci kuponovou, rovněž zneužitou. Nezkušená velká většina občanů byla o svůj kuponový podíl rychle připravena. Ničivou vlnu privatizace se nepodařilo ničím zabrzdit. Nepomohlo ani to, že soukromé vlastnictví některých částí národního majetku Československá ústava nepřipouštěla. Byla privatizována i ložiska surovin a dokonce i zdroje pitné vody. Pachatelé, které si oklamaní občané zvolili do Parlamentu, přijali zákon, že ani zlodějská privatizace se nesmí soudně stíhat. Dvě třetiny národního majetku se dostaly do zahraničních rukou bez odpovídající protihodnoty.
Vedení státu v rozporu se zdravým rozumem odsouhlasilo úplnou otevřenost našeho hospodářství a jeho zásadní orientaci na vývoz. To byla při přetrvávajícím velkém rozdílu mezi směnným kurzem a kurzem stejné kupní síly a devastované skladbě národního hospodářství osudná chyba. Tato chyba nebyla nikdy oficiálně přiznána a k dovršení katastrofy byl při vstupu do EU definitivně opuštěn princip státní soběstačnosti, dříve úspěšně naplňovaný ve všech oborech. Došlo k zániku mnoha výrob a činností s velkou přidanou hodnotou, i těch, které byly tak zvaným „rodinným stříbrem“. V souvislosti s tím klesl hrubý národní produkt vztažený na 1 obyvatele na 67 % hodnoty v dříve slabším Rakousku. Dodnes pokračuje podpora vzniku montoven a skladů státními podnikatelskými podněty, což stav dále zhoršuje.
Od roku 1993 do roku 2013 vyrostl roční objem exportu z několika set miliard Kč na 3000 miliard Kč, ale vracelo se zprvu jen 22 % a v roce 2013 jen 72% vyvezené hodnoty. Ztráta způsobená rozdílem kurzů, kumulovaná 20 let, dosáhla v roce 2013 zhruba 18 bilionů Kč, to je desetiinásobek dnešního státního dluhu.
Ztrátu národního majetku a znehodnocení skladby národního hospodářství jsem číselně nevyjádřil, ale jsou to obrovské hodnoty. Vedle toho však Českou republiku podlamuje již třetí desetiletí nízká cena práce. Byla vydávána za konkurenční výhodu, za údajnou nutnost kvůli exportu, Ve skutečnosti je to další nástroj vykořisťování. Opět jde o následek špatně provedené transformace hospodářství.
Za komunistů byl hlavním zaměstnavatelem a držitelem výnosů ze skoro všech forem produkce převážně stát. Pracující občané dostávali kromě relativně nízkých mezd a platů ještě další požitky, něco na způsob nepodmíněného příjmu v nepeněžní formě. Byla to, například, levná veřejná doprava, energie, voda, základní potraviny, různé formy dostupného bydlení, rekreace, kultura, knihy, kanalizace, odvoz odpadků, dětské oblečení a další věci dotované státem, zdarma jesle, péče o zdraví, školy a školky atd. a to všechno bylo k dispozici i členům rodiny, důchodcům a nevydělávajícím.
Tyto výhody v devadesátých letech zanikly tím, že stát kdeco zprivatizoval, přestal dotovat a dovolil ze všeho navíc dobývat zisk. Vůbec se nepostaral, aby zaniklé výhody byly kompenzovány zvýšením mezd a platů, ani u zaměstnanců veřejné správy. Toho využili soukromí zaměstnavatelé a když rozpadlé odbory nereagovaly, všeobecně nízká cena práce byla na světě. Ochuzuje české pracovníky, ale jako konkurenční výhoda při exportu se neprojevuje, protože produkci uplatní exportéři za ceny obvyklé a rozdíl spravedlivé mzdy v nich započítané, a vyplacené nízké mzdy pracovníků, shrábnou jako zisk navíc.
Když započítáme, že shora zmíněnými chybami pokleslý hrubý domácí produkt vztažený na hlavu jsou jen dvě třetiny rakouského, tak průměrná mzda v ČR by měla být aspoň 67% rakouské. Je však násobně menší ještě z dalších důvodů.
V ceně každého produktu je zahrnuta i přiměřená cena práce, ale to neznamená, jak shora uvedeno, že je v této výši pracovníkovi vyplacena. Z odhadů vychází, že asi dvě pětiny spravedlivé mzdy českého dělníka si ponechává zaměstnavatel. Tím se dostáváme z 67% na 40% rakouské mzdy. Ovšem v roce 2013 musíme při srovnání v eurech počítat také s aktuálním špatným poměrem směnného kurzu ke kurzu stejné kupní síly, a už jsme na 28% rakouské mzdy. Naše historická rekapitulizace právě dospěla do kritického roku 2013.
Na konci roku 2013 byla republika popsaným způsobem zbídačená a již 21 let vysávaná moderními kolonizátory a potřebovala, aby kurzové ztráty byly co nejdříve sblížením směnného a paritního kurzu utlumeny. Místo toho přišel sprostý útok ještě více znehodnocující českou korunu. A jeho odůvodnění bylo založeno na předpokladu, že jsme úplní blbci.
Rada ČNB se údajně obávala, že hrozí deflace české koruny. Obyvatelé to samořejmě za hrozbu nepovažovali, pokles cen by uvítali, koruna byla trvale stále ještě velmi podhodnocená, směnný kurs k euru byl asi 24.5 Kč za euro a kurs stejné kupní síly byl podle OECD 17.6 Kč za euro, takže jsme za vývoz do eurozóny a dolarové oblasti dostávali zpět jen 71.8 % jeho hodnoty. A vyváželi jsme více než 80% národní produkce a na procenta byla ztráta v roce 2013 nejmenší za předchozích dvacet let. Nepoměr vyvezené a dovezené hodnoty v náš neprospěch se totiž v průběhu let, i když moc pomalu, zlepšoval klesáním směnného kurzu za euro, a tím se zmenšovaly kurzové ztráty.
Za popsané situace byl kurzový závazek ČNB, dosahovat intervencemi trvalého oslabení koruny na 27Kč za euro, pravým opakem toho, co jsme potřebovali a vypadal jako opatření učiněné ve službách zahraničnímu kapitálu.
Kdyby vůbec došlo k deflaci, tak by se při zachování ostatních parametrů projevila jako malý posun kursu stejné kupní síly dále pod 17.6 Kč za euro, to byl trend, který také podporovalo znehodnocování eura vůči dolaru, ale směnný kurz by klesal rychleji a rozdíl mezi oběmi kurzy by se dále zmenšoval a zvolna blížil ke spravedlivému vyrovnání.
V roce 2013 byla vyvezena hodnota asi 3000 miliard Kč a ztráta špatnými kurzovými poměry, které zvýhodňovaly zahraniční stranu, byla jen za tento rok 846 miliard Kč. Tento druh zisku navíc, vysávaný z české kolonie, měl ale následkem přibližování směnného kurzu ke kurzu stejné kupní síly, při meziročním srovnávání, klesající tendenci. To kolonizátory usilující o maximální kořist znepokojovalo.
Vše nasvědčuje tomu, že to nebyl strach z deflace, ta by byla přirozenou reakcí na podhodnocenost koruny a nízkou cenu práce, ale byl to strach, že kořist vysávaná z České republiky se bude dále zmenšovat, co bylo motivací pro protismyslné a přímo šílené intervence prováděné ČNB. Klasický vyšetřovatel by si položil otázku, pro koho byly intervence dobré. A vyšlo by mu, že pouze pro zahraniční kapitál, pro majitele podstatné části ekonomiky ČR. Právě v tom je význam § 2 zákona o ČNB. Má zajistit, aby Rada ČNB nemohla sloužit třetí straně. Pokud by se ten paragraf použil.
Povinností Rady ČNB ve službách ČR je usilovat o zmenšování rozdílu mezi směnným kurzem a kurzem stejné kupní síly. Pokud by naopak byla Rada ČNB ve službách zahraničního kapitálu, bylo by jejím úkolem tento rozdíl udržovat na hodnotě co nejlépe vysávající Českou republiku jako kolonii. To se stalo, a je to usvědčující.Tvrzení, že Radu k tomu nutila deflace, je falešné. I kdyby vůbec byla deflace schopná uškodit, mohlo ji spolehlivě zastavit zvýšení ceny práce pomocí podstatného zvýšení mezd a platů ve veřejném sektoru a dostatečného zdanění zisků dosahovaných nevyplácením celých spravedlivých mezd. Peníze vyhozené na intervence se mohly použít na rozjezd zvyšování platů, kurzové ztráty mohly být místo růstu utlumovány a nevyplacené části spravedlivých mezd mohly přestat proudit jako dividendy a zisk navíc na konta zahraničních majitelů většiny české ekonomiky.
Byla dána přednost osobnímu zisku několika jedinců před zájmem celého státu. Představa, že podstatu případu nikdo nepochopí, je urážející a mylná.
Podívejme se, kolik už nás nedbání zákona o ČNB stálo a ještě stát bude.
Kursová ztráta za tři roky mohla být bez intervencí a bez zvláštních nápravných opatření asi 2200 miliard Kč, při intervencích byla asi 3600 miliard Kč.
Intervence tedy zvýšily kurzovou ztrátu o 1400 miliard Kč během 3 let, neboli o zhruba 470 miliard Kč za rok.
Kořist spekulantů je založena na možnosti získat koruny v hotovosti nebo úpisem při intervencí zhoršeném kurzu a potom je uplatnit při zotaveném kurzu. Může to lehce hodit deset, dvacet procent a způsobit nedostatek oběživa a projevuje se to také tak, že vám teď kde kdo nabízí půjčku. Manipulace s hotovostí poškozuje měnu jako celek, u půjček rozdíl zaplatí ten, kdo si půjčil. Objem této kořisti se dá jen těžko odhadnout. Ale bylo vidět, že guvernérovi ČNB to dělá starosti. Je to vedlejší oběť, za kterou nebude chválen.
Odhadnout škody vzniklé tím, že se místo úsilí o napravení směnného kurzu přikročilo k jeho poškození, je rovněž obtížné, ale je dobré si připomenout, že zbraní mělo být zvýšení mezd a platů a i jen neúplné přiblížení ke spravedlivým mzdám představuje, například, asi 500 miliard Kč ročně a bylo by kryto z peněz, které neprávem unikají . Nebyl by to jen významný krok ke zrovnoprávnění našich občanů a občanů států, jako je Rakousko, ale zvýšené odvody z příjmů by vyřešily i další velké problémy, financování zdravotnictví a sociální a důchodové pojištění.
Závazek udržovat cenu koruny deset a více procent pod tržní cenou je totéž, jako zaručit obdobnou slevu. Poskytnutí slevy vyvolává větší poptávku, ale vydávat to za úspěch je podvod. Vzroste-li, například, objem vývozu o 5% vlivem slevy 10%, dostaneme za větší objem vývozu méně, než za původní objem. A tak to i bylo.
Může se vyskytnout námitka, že intervenční peníze použité k oslabení koruny nejsou ztraceny, protože se za ně nakoupily dluhopisy. Bohužel, většina dluhopisů jsou mrtvé peníze. Dluhů je tolik, že je těžké někoho přimět k tomu, aby je koupil. To může udělat jen blázen, nebo někdo, kdo z toho něco má za to, že slouží majitelům těch dluhopisů, a na škodách, které způsobí, mu nezáleží. A to je zbývající možná motivace pro jednání guvernéra a Rady ČNB.
Podívejme se ještě na mechanismus intervenování, o kterém se raději nemluví. Na otevřeném korunovém trhu je k disposici určitý objem produkce a majetku, má cenu vyjádřenou v korunách a jeho majitelé ho chtějí prodat. Na otevřeném trhu eurozóny má nějakou cenu v eurech. Poměrem ceny v korunách a ceny v eurech je dán aktuální kurz stejné kupní síly. Směnný kurz korun za eura byl již před intervencemi trvale výhodný pro kupce vybavené eury, aby je motivoval kupovat právě na korunovém trhu, kde místní nabídka vlivem přehnané orientace na vývoz překračovala poptávku. Z trhem regulovaného směnného kurzu vyplývá tržní cena koruny v eurech. Vyhlášením kurzového závazku ze strany ČNB byla uměle zavedena a zaručena nižší cena koruny. Dostupnost koruny za tuto novou cenu je již čtvrtý rok zajišťována přidáváním dalších korun na trh. Kupují si je za eura zákazníci a nakupují produkci na korunovém trhu, a kupují je také spekulanti, aby je po zlepšení směnného kurzu opět vyměnili za eura. To přidávání dalších korun na trh obstarávají držitelé dluhopisů, kteří do hry vloží bezcenné dluhopisy a „vděčnost“ guvernérovi a Radě ČNB a vrhnou na trh ničím nepodložené koruny obdržené od ČNB, a dostanou plnohodnotná eura.
V této zprávě o stavu věcí nejsou uvedena žádná jména, ale je možné je podle zámých odpovědností doplnit, kdyby se s tímto případem chtělo něco dělat. Ale k tomu chybí vůle, bez ní nebyly nic platné ani otevřené dopisy se jmény. Teď je tu souhrnná zpráva pro případ, že by někdo, nebo snad voliči, chtěli zareagovat .