Šokující rozhovor expremiéra Jana Stráského v Hospodářských novinách,“ stojí zde. Tam jsme se koukli a zjistili, že ten rozhovor se odehrál o řadu let dříve, u příležitosti odchodu Václava Klause z postu prezidenta. Na jeho obsahu se tím ale nic nemění, možná právě naopak, události posledních týdnů mu dodaly na aktuálnosti a naléhavosti. O Václavu Klausovi, coby nejúspěšnějším politikovi devadesátých let, Stráský řekl (a platí to stále): „Tehdy na začátku se prostě sešel okamžik, kdy bylo třeba dělat ekonomickou reformu, a okamžik připraveného Klause. Jeho připravenost, jak se ukázalo dál, nebyla ale všestranná. A z toho pak pramenily spory, třeba s Tomášem Ježkem. Dělali jsme hrozně rychle zákony, protože lidé to tak chtěli, bohužel hlavně proto, aby je mohli snadno porušovat.“

Nejlepší by bylo zhasnout, ať si to šikovnější rozeberou?

Na otázku Hospodářských novin ´Skoro dvacet let se diskutuje o průběhu české privatizace. Skutečně se nešlo vyhnout krádežím, které ji provázely, nebo je alespoň omezit?´ Stráský přiznal: „Chtěli jsme privatizovat. A jistě může být debata, jestli to mělo trvat pět nebo padesát let. Ale všichni dohromady jsme neměli na svých účtech ani jedno procento toho majetku. Takže jsme mohli zpomalit a čekat, až nějakým způsobem zbohatneme, nebo to nějak urychlit. To byl princip kuponové privatizace. Každý dal tisícovku, dohromady jsme dali asi pět miliard a za to jsme privatizovali asi stokrát víc. A pokud jde o to kradení, jak říkáte: ano, jedna cesta, jak nechat lidi zbohatnout, je nechat je krást. A cesty, jak lidi nechat zbohatnout, jsme hledali. Záměr to jistě nebyl, ale všichni to podvědomě cítili. Už tenkrát se říkalo: nejlepší by bylo zhasnout, ať si to šikovnější rozeberou. Celý spor o privatizaci, ono vytvoření fondů, které nám pak někam utekly, bylo vedeno myšlenkou akumulovat kapitál do rukou několika lidí tak, aby si mohli sáhnout na velké podniky. Tak, aby se Škodovka nemusela dávat Volkswagenu, proti čemuž Klaus vždycky byl.“

Ta umělá vrstva bohatých…

„Musela se uměle vytvořit vrstva bohatých, aby se rozjelo tržní hospodářství. Bez toho to prostě nešlo. To dnes již ví každé malé dítě. Bohužel, ne každý mohl být ten vyvolený. Nešlo přeci udělat, aby byli bohatí všichni. Kdyby se to rozdělilo mezi všechny, což by byl zase jen socialistický model, nevznikli by kapitalisté, protože by zase každý nebyl až tolik bohatý. Musela se vytvořit třída bohatých, středního stavu a třída chudých. Tak jako v každé demokratické tržní společnosti. Takže to nešlo udělat jinak. Je tudíž nanejvýš logické, že vrstva bohatých se musela rekrutovat nějak. A tak se to vymyslelo tak, že to byli ti šikovní z okruhu známých a přátel tehdejší vlády ODS, ODA a OH.

Kdo jiný? Ano, dá se tomu říci krádež za bílého dne. Ale chtěl bych vidět někoho, kdo by vymyslel jakýkoliv rychlejší a spravedlivější systém, podle kterého by vznikla vrstva bohatých, kteří by v ČR vlastnili majetek. Je téměř jistý předpoklad, že kdyby majetek či peníze dostala nějaká tupá socka se základním vzděláním anebo vyučená, tak jej spíše prochlastá a prohraje na hracích automatech, nežli investuje a bude dále rozšiřovat,“ píše náš čtenář, který slova Jana Stráského logicky domýšlel do konce.

A teď je to opět vysoce aktuální, protože do politiky již vstoupili nebo vstupují, anebo do ní alespoň mluví lidé, kteří ke svému majetku přišli právě v devadesátých letech – Andrej Babiš, Radim Jančura… A jak píše náš čtenář, „význam tohoto rozhovoru je přitom historický. Jeden z nejbližších spolupracovníků Václava Klause po více než dvaceti letech konečně přiznal, že Klausova ideologicky navoněná „ekonomická reforma“ byla ve skutečnosti cílevědomě prováděným rozkradením českého hospodářství.“ Každý si nyní musí odpovědět, zda mu to u nynějších magnátů vadí, anebo nevadí, zda to chápe ve smyslu, taková byla doba, anebo nechápe, nesouhlasí a ty, kteří tenkrát privatizovali, má za zloděje.

Krach Klausových ideí?

„Jan Stráský tak v rozhovoru nevědomky přesně popisuje těžko pochopitelnou nevzdělanost, chtivost moci, totální nezodpovědnost a ideologickou slepotu, s jakou se k odstátnění vlastnictví v tomto ´mozkovém trustu ODS´ přistupovalo. Dovolím si na tomto místě připomenout výrok profesora Oty Šika z počátku roku 1990, který pronesl poté, kdy hovořil prakticky se všemi ´otci ekonomické reformy´ - „Dopadne to špatně. Ti chlapci nevědí o ekonomii nic. Myšlením to jsou zastydlí marxisté, sociální inženýři, kteří jsou přesvědčeni, že stačí jenom najít a mocensky prosadit jedinou správnou novou ideologii - a všechno pak půjde samo. Jenomže takhle to nefunguje. Nejde jim o to, aby hospodářství prosperovalo. Chtějí jenom moc." Ota Šik měl pravdu, a dnes krach Klausových teorií přiznává i Jan Stráský,“ píše čtenář, zjevně ostře protiklausovsky naladěný.

Stráský: Česká privatizační cesta nemohla být čistá

Připomeňme ještě slova samotného Jana Stráského, která do značné míry potvrzují názory našeho antiklausovsky naladěného čtenáře: „Poznali jsme, že česká privatizační cesta nemůže být čistá, protože tady není nikdo, kdo vyndá dvě miliardy a něco si koupí. Na druhé straně jsme byli napadáni, že nemůžeme všechno prodat cizímu, západnímu kapitálu. Jako místopředseda vlády jsem měl na stole bilanci, kde jsem sledoval, kolik toho mají Němci, kolik Američani, Francouzi... A třetí cesta byla nechat banky půjčit úvěry, které se nesplatily. Byla to třetí cesta a vlastně jediná, když krádeže nebudeme brát jako oficiální cestu,“ řekl Jan Stráský, který se v roce 1991 stal vicepremiérem Pithartovy vlády, po volbách 1992 byl posledním federálním premiérem a pak, až do roku 1997, kdy z politiky odešel, zastával posty ministra dopravy a zdravotnictví.

Na to HN poznamenaly: ´Bankovním socialismem za český kapitalismus?´ A Stráský opáčil: „Musel bych vám odpovědět, že to tak bylo, a dokonce bych musel říct, že to tak bylo vědomě. My jsme si to spočítali, že není jiná cesta než do toho zatáhnout banky, aby našim lidem půjčily. I když to někdo zaplatí a jiný ne. A nezaplatilo se toho hodně, odepisovaly se stovky miliard. Asi v roce 1993 se banky poprvé oddlužily, poněvadž tam byly i staré úvěry, co vznikly za komunismu. To bylo prvních zhruba 50 miliard. Ale pak se ukázalo, že se za pět let kapitalismu udělaly desetkrát větší dluhy.“

Minimální odhad přímých ztrát z nedobytných bankovních úvěrů z doby ´bankovního socialismu´ je přes pět miliard, poznamenává k tomu náš čtenář. Otázka tedy zní: Šlo to tehdy udělat jinak? A jak? Ani nám se to nelíbí, na druhou stranu, po bitvě každý generál. A upřímnost pana Stráského oceňujeme, ta je v politice nezvyklá. Co nezvyklá, absolutně výjimečná a to - opět - platí stále.

Zdroj: 1