Případ je naprosto typický a smutně symbolický. Dívka se sama obrátila o pomoc na sociální péči s tím, že jí doma brání ve styku s okolím, zakazují jí vycházet z bytu a kamarádit se spolužačkami. Před několika dny byla umístěna do domova pro mládež. Prý neprojevovala z rodiny strach a její matka jí tam dokonce přinesla náhradní oděv. A teď ji ráno cestou do školy na ulici ubodal její osmnáctiletýletý bratr, který se pak šel sám udat. Klasický průběh – zločin většinou vychází z rozhodnutí širší rodiny a vykonává ho ten, kdo má šanci na nejmírnější trest.

Vzrůstající tlak na nošení hidžábu se strachem sledovaly před lety ženy v Íránu, v Turecku. S jeho důsledky se potýkají ženy ve Francii nebo ve Švédsku. Povolením výsady hidžábu ve školách totiž zároveň povolujeme vše, co vyjadřuje.

Legitimizujeme tak misogynní náboženské předsudky, otevíráme dveře dalšímu nátlaku islámistů na společnost, nátlaku na muslimky odmítající fundamentalistická pravidla, legitimizujeme nepřátelství vůči nezahaleným ženám. Hidžáb, to není jen šátek, jen módní doplněk. Je to celý dresscode, systém hodnot, popírající naše základní lidská práva, uniforma, vyjadřující souhlas jejího nositele s touto ideologií.

Islamisté a lidskoprávní byznys, který se na nich živí, si v podobných kauzách vymezují prostor k dalším a dalším požadavkům, omezujícím základní lidská práva a svobody a vytvářejícím uvnitř demokratické západní společnosti paralelní totalitu – teokratickou společnost.

Demokracie je totiž velmi slabá vůči těm, kteří využívají její práva, ale odmítají respektovat její základní pravidla.

Spory o „šátek“ jen odvádějí pozornost od podstaty problému. A každý, kdo náboženské privilegium islámského zahalování ve školách hájí, omlouvá nebo podporuje, se stává spoluviníkem všech podobných zločinů, ke kterým bohužel dochází po celé Evropě dnes a denně.

Zdroj: Eva Svobodová