Našli mezi jejími věcmi báseň:

Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,

řekněte, koho to před sebou vidíte.

Ach ano, je to jen ubohá stařena

s divnýma očima a napůl šílená.

Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,

nevnímá, když po ní něco se žádá,

o světě neví, jen přidělává práci,

boty a punčochy napořád ztrácí.

Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,

už potřebuje však krmit a přebalovat.

Tohleto vidíte? Tohle si myslíte?

Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.

Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,

než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.

Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let

s bratry a sestrami slád život jako med.

Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,

dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.

V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,

co skládala svůj slib za bílou kyticí.

A když mi bylo pár let po dvaceti,

já chtěla šťastný domov pro své děti,

Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,

jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.

A je mi čtyřicet, synové odchází,

jenom můj věrný muž pořád mě provází.

Padesátka přišla, ale s ní další malí,

co u mě na klíně si jak ti první hráli.

Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu,

mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu.

Život jde dál, mé děti mají vrásky

a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.

Příroda krutá je, i když byl život krásný,

na stará kolena nadělá z nás všech blázny.

Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,

kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.

Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije

a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.

Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,

vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.

Málo bylo těch let a netáhla se líně,

já smířila se s tím, že všechno jednou mine.

Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,

neuvidíte seschlou stařenu... Teď už - MĚ uvidíte!

Měli bychom si uvědomovat smysl života, smysl existence. Protože ve většině případů si myslíme, že starší a staří lidé již nejsou jaksi využitelní, odkládáme je do domovů důchodců a podobných zařízení, někteří z nich jsou nemocní a nevěnujeme jim tolik pozornosti, jak bychom měli. Vždyť nejde o fyzickou schránku, jde o pocity. Jde o osoby, které patří do našich životů. A když začnou být nemocní, najednou už do nich tak nějak nepatří? Proč? Odpovězte si sami. A pokud si uvědomujete vy sami, že někoho takového ve své rodině máte a nedáváte mu lásku tak, jak byste si přáli, můžete to napravit. Hned.