Dr. Rivera podává zde dosud přísně utajovanou interpretací, proč se Islám rozšířil do světa tak závratnou rychlosti a též proč židé jsou vždy v centru „zájmu“ Vatikánu: Pohanský Řím popravil Krista ukřižováním z politických a mocenských důvodů, a ze stejných důvodů pronásledoval i jeho učedníky. Věřící prvotní křesťané se tedy rozutekli se svým poselstvím dokonce až do Afriky, kde zakládali malé sbory. I tam se však setkávali s tvrdým odporem. Řím proti nim štval domorodé obyvatelstvo a sám je pomocí svého vojska dále hubil.

Císař KonstantinKřesťané se pochopitelně nesetkali s pochopením ani v samotném Římě. Židovská římská vláda pronásledovala tyto první věřící v Krista ve snaze zastavit Boží hnutí. Proti pohanství Říma se křesťané stavěli nekompromisně, což nepřátelství Říma jenom zvětšovalo. Nakonec za císaře Vespasiana (zakladatel dynastie Flaviovců) římská vojska pod vedením generála Tita (Titus syn Vespasiana, pozdější římský císař) dobyla roku 70 n.l. Jeruzalém a zničila veliký židovský chrám, který byl centrem židovské bohoslužby. … (Na místě, kde kdysi stál židovský chrám, stojí dnes skalní mešita, druhé největší místo islámu na světě). Dobytí Jeruzaléma bylo strašlivé krveprolití. Někteří Židé byli vzati do otroctví, někteří byli zabiti ukřižováním, někteří padli. Ale mnohým se podařilo utéct.

Židovští utečenci se usadili a přežili jako kočovníci. Žili ve stanech i v severní Africe. Římští agenti je však sledovali a pozorovali jejich rostoucí osady a postupně se formující hnutí.

Mezitím se v Římě děly převratné věci. Pohanští cézarové se považovali za Bohy (Divus Augustus) a žádali krev křesťanů. Kromě toho potřebovali, aby je křesťané uznali jako Bohy. To se nestalo a strašlivé pronásledování prvokřestanů jen dokazuje, jak byli Kristovi učedníci věrní svému pravému Bohu. Křesťanské hnutí nebylo možné žádným násilím zlikvidovat.

Bylo proto nutné změnit taktiku. Jediným způsobem, jak zničit vliv křesťanského hnutí bylo vytvořit falešné křesťanské náboženství. Řešení bylo v Římě. Římské pohanské náboženství vycházelo ze starověkého Babylonu. Jediné co potřebovalo, bylo dostat křesťanskou fasadu a pak se veřejně zjevit světu. K tomu však nedošlo během jedné noci. Klíčení začalo ve spisech tak zvaných prvotních církevních otců. Nastala etapa vytváření falešných spisů a rukopisů biblických textů. Začalo vytváření náboženského monstra.

Sochy Jupitera byly přejmenovány na svatého Petra, sochy Venuše na Pannu Marii a další sochy na další svaté. Bylo nutno vymyslet a tak doplnit chybějící řadu církevních autorit počínaje sv. Petrem jako prvním papežem. Řím je město na sedmi pahorcích. Jeden ze sedmi pahorků zvaný Vaticanus byl zvolen jako stanoviště nového náboženství. Na tomto místě kdysi stál satanův chrám zvaný Janův (Jupiterův?), jako místo duchů.

Nový náboženský systém byl pojmenován na římské, obecné, běžné náboženství v čele s římskou, obecnou církví (všeobecný, obecný = lat. catholicus). Vznikl římský, evangelizační blok, aby zabíjel pravé křesťany, zaváděl falešné náboženství, strojil války tam, kde se křesťané nechtěli Římu podvolit, nespouštěl Židy z očí a nutil všechny národy přestoupit na římské státní, okultní učení.

Souběžně s tím se ale Římská říše rozpadávala a nemohla již vydržovat velmi početný aparát římských špionů. Nová církev proto financování vzala na sebe. Státní policisté organizovaní Římskou říší měli pokračovat ve špehování Židů a v pronásledování skutečných křesťanů pod hlavičkou římské, obecné církve. S její pomocí měli římští agenti Židy a křesťany úplně vyhubit podle přesných plánů. Falešná, náboženská církev s falešným křesťanstvím převzala úkol zničit pravou křesťanskou církev odkazující se i na židovské učení Starého Zákona.

V roce 313 n.l. vydává císař Konstantin svůj toleranční patent, tzv. EDIKT MILÁNSKÝ, kterým křesťanské náboženství legalizuje a uznává za celosvětové hnutí. Tím mnoho pravých křesťanů vyšlo z ilegality a nechalo se pohltit všeobecnou, římskou církví. Římskokatolická církev dostala legální křesťanský nádech, »náhle« vyšla najevo celá řada »původních« církevních otců – papežů. Ale ve skutečnosti sám Konstatntin byl první hlavou tohoto nového římskokatolicko-křesťanského monstra. Sjednotil Baálův kult uctívání slunce a dalších bohů s učením Ježíše Krista. Z tohoto podivného konglomerátu vznikl římsko-křesťanský systém bludů, pověr, mysticysmu a okultismu. Když Konstantin odcházel na odpočinek, dal římskému biskupu titul SUMMUS MAXIMUS PONTIFEX a ustanovil jej po sobě „papežem“.

Roku 330 n.l. odchází Konstantin do tureckého města Byzantium, které po všech stránkách pozvedl a nazval jej Konstantinopolisem. I nadále však zůstal věrný římskokatolickému systému, sedícímu na sedmi pahorcích Říma.

Vznik islámu

Dr. Rivera dále říká: „Nejdříve se s Vámi podělím o poznatky získané ve Vatikánské knihovně a prozradím vám, jak islám vznikl doopravdy. Budete šokováni!“ A dále pokračuje: Římský biskup, nový pontif, poslal své agenty do severní Afriky a přesně na místech, kde působili prvotní křesťané nechal zakládat kláštery, které osadil svými římskými křesťany. Každý klášter měl svého pohlaváře a přesnou, organizační hierarchii. Všichni dostali úkol upoutat na sebe pozornost zdejšího obyvatelstva jako na pravé křesťany. A to se jim skutečně podařilo. Časem potomci Izmaele nečinili mezi nimi a křesťany žádného vnějšího rozdílu. Falešní křesťané se těmto izmaelitským kočovníkům dokázali vetřít do přízně.

V roce 354 n.l. porodila v Alžíru v severní Africe římskokatolická zbožná matka syna a dala mu jméno Augustin. Ten pak stal biskupem římsko-africké provincie. Byl to velmi vlivný a bohatý muž s vlastní armádou. Kláštery ve skutečnosti sloužili jako základna pro práci, při které vyhledával a ničil biblické rukopisy, které vlastnili původní křesťané. Augustin se stal »svatým« za věrné služby Matce církvi.

Touhou Vatikánu bylo získat Jeruzalém za každou cenu kvůli jeho náboženskému významu. Vždycky však tomu bránili Židé. Další překážkou byli prvotní křesťané v severní Africe, kteří tam šířili evangelium. Římský katolicismus však nabýval na moci a nemínil tolerovat žádný odpor. V Římě proto církev potřebovala naleznout nějaký prostředek, který by vyvolal odboj proti Židům a proti skutečným křesťanům, kteří odmítali přijmout katolickou víru.

Když římskokatolický pontifex a jeho pomocníci pozorovali početný národ Arabů v severní Africe, viděli tyto davy jako zdroj k vykonání svého nečistého, ohavného díla.

A tak sestavili další mašinerii – podzemní špionážní síť, která byla použita na podávání informací k vykonání mistrovského díla – plánu na kontrolu velkého množství Arabů, kteří odmítli římský katolicismus. Vatikán usiloval nalézt pro Araby jejich vlastního »Mesiáše«, takového, který by povstal jako jejich veliký vůdce. Musel to být člověk se schopnostmi, kterého by sami mohli vyškolit a nakonec jeho prostřednictvím spojit všechny nekatolické Araby dohromady v jednu obrovskou masu – v jednu armádu, která by pak dobyla Jeruzalém pro papeže.

Tyto všechny informace podával Riverovi kardinál Bea v rámci jeho naplánovaných tajných úkolů. Augustin velmi dobře pochopil, oč běží a sám se nabídl, že pro římský plán s Araby přichystá Římu půdu. Sepsal dvě knihy: „O Božím městě“ a „Vyznání“, které aniž by je Arabové blíže poznali a studovali, ovlivnili jejich osudy a život stejně jako všech křesťanů na všechna další tisíciletí. Augustin byl Římem do plánu zčásti zasvěcen, a proto bylo jeho dílo velmi přísně střeženo, podporováno a rozmnožováno.

Kardinál BeaV knize „O Božím městě“ (De civitate Dei) Augustin objasňoval, že papež je vládcem světa. To bylo r. 420. V původním latinském překladu knihy O Božím městě je tato informace jasně rozebrána, zatímco v novějších překladech je veřejnosti již odstraněna. Augustin v této knize píše: »On (papež) je Sluncem. Je Vládcem vesmíru. Je Měsícem. Existují vladaři země, kteří zrcadlí jeho slávu. Země, to je všechen lid, se před ním sklání.« Augustin v této knize jasně řekl, že Bůh udělil papeži božské právo jako Ježíši Kristu na zemi, aby tajně ovládal obyvatele v každé zemi skrze výchovu, politiku, ekonomiku a vojenskou moc. V Augustinově době byl papež nazýván biskupem Říma. Je o tom psáno v knize: The other side of Rome, str. 155-159 a Baal Worship, Crusaders v 9. a 10. čísle a ještě i v některých starších přehledech o římskokatolické církvi.

Augustin se navíc všemožně snažil obrátit co nejvíce Arabů na římskokatolickou víru a přivést je i k uctívání Panny Marie a křížů. Odmítly pouze dva arabské kmeny, které se neobrátily. Augustin je v Římě přesně popsal, popsal i jejich zvyky a detailně vyjmenoval jejich rody, jména, významné dny a roky. Za pomoci Augustina poslal Řím těmto Nomádům agenty, kteří mezi nimi šířili zvěst, že se jednoho dne objeví velký vůdce, který všechny Araby sjednotí, a který bude konat divy a zázraky a bude velikým prorokem. V tomto díle pokračoval po Augustinovi jeho nejbližší učedník a po něm další augustinův učedník, kteří byli zasvěceni do římského plánu a byli vázáni nejpřísnější mlčenlivostí.

200 let po Augustinově smrti, kolem roku 570 se v Mecce, v Saudské Arabii narodil Mohamed. A tento muž přesně vyhovoval římským plánům.

KhadijahV tomto dramatickém příběhu sehrála úlohu bohatá arabská dáma, věrná papežova následovnice, Khadiah. Svůj veškerý majetek darovala »Matce církvi« a vstoupila do kláštera. Když tam pobývala, byla pověřena zvláštním úkolem a byla z kláštera poslána zpět do světa. Jejím úkolem bylo nalézt vzácného, podnikavého muže, který měl být použit Římem vy vytvoření nového náboženství nenávidějícího Židy a který se měl pro Izmaelity stát Mesiášem. Khadiah Mohameda našla, vzali se a usídlili se blízko bratrance Khadiahy jménem Waraguah, který byl, jako i ona, věrným katolíkem. Řím jej postavil jako Mohamedova rádce. Vatikán nelitoval peněz a Mohameda zahrnoval velikým bohatstvím. Kromě toho se mu dostalo vynikajícího katolického vzdělání, když mu byly posláni ti nejlepší římskokatoličtí učitelé. Jeho zaškolení probíhalo velmi intenzivně. Základní osnovou byly právě Augustinovy knihy a pod Waraguahovým vedením se stal věrným Augustinovým následovníkem. Tak se připravoval ke svému velikému úkolu.

Na příkaz Říma pak začali římští katolíci rozšiřovat v severní Africe zprávy o velkém člověku, který povstane z jejich středu jako jejich Bohem vyvolený. Jako chlapec byl Mohamed vyučován, že jeho největší nepřátelé jsou Židé a že římští katolíci jsou jediní praví křesťané a že ti další lidé, kteří si tak říkají, jsou bezbožní podvodníci a děti ďábla, které je nutno zničit. Toto učení je také dodnes podkladem a základem odporu široké muslimské veřejnosti k Židům a ničí snahy na přijetí Krista v každém muslimském národu. Když Mohamed obdržel »božská zjevení« v jeskyni na hoře Hira na okraji Meccy, římskokatolický bratranec jeho ženy, Waraguah začal tato zjevení vysvětlovat a výsledkem byla islámská kniha Korán, která obsahuje mnoho Mohamedových spisů. Tato kniha také umožnila Muslimům získání římskokatolické ochrany díky tomu, že obsahuje Mohamedovo zjevení týkající se přímo Panny Marie. A zde se také ukázalo, jak důležité bylo »misijní« působení Augustina, když Araby seznamoval s Pannou Marií. Pročpak asi?

I přesto, že Korán obsahuje veliké množství Mohamedových rad a vidění, nejsou dodnes všechny Mohamedovy duchovní projevy, zapsané do písemností, zveřejněny úplně. Stále ještě schází mnohá nepublikovaná Mohamedova díla. Ta jsou dodnes v rukou nejvyššího svatého muže islámské víry, Ajatolláha. Když nás kardinál Bea ve Vatikánu zasvěcoval do této problematiky, řekl: »Tyto spisy se bedlivě střeží, protože obsahují informace o tom, jak Vatikán vytvořil islám. Obě strany mají o sobě tolik informací, že kdyby pronikly na veřejnost, vznikl by skandál, který by znamenal ostudu a záhubu pro obě náboženství.«

Jedním z Mohamedových zapsaných výroků je i tento: »Satan se dotýká každého Adamova syna v den, kdy ho matka porodí, kromě Marie a jejího syna.« Proč by Mohamed (podle arabské oficiální tradice neznalý římského katolicismu) zasahoval do římskokatolického učení? Není to podivné? Navíc v Kabaa v Mecce byla již za dnů Mohamedova děda a otce ikona Panny Marie s děťátkem.

Mohamed se nazval poslem Allahovým a stal se zakladatelem velikého islámského náboženství. To bylo kolem roku 600 n.l. Roku 630 dobyl se svým deseti tisícovým vojskem Meccu, odkud politicky a nábožensky vládl. Zemřel r. 632 n.l. Měl celkem 9 žen a jedna z jeho dcer se jmenovala Fatima. Za necelých 20 let po jeho smrti zničila jeho vojska byzantskou a perskou říši a o něco později jeho vojska zaplavila Evropu, neboť se jeho náboženství rychle šířilo. Korán uznává Ježíše jako jednoho z proroků a jestliže je papež jeho představitelem na zemi, tak také musí být jeho prorokem. Ovšem ve skutečnosti neví, že to způsobil právě sám římský papež, že se mu mohamedáni koří a uctívají ho jako dalšího svatého muže. Dodnes nebyl tento veliký podvod papežství prohlédnut.

Vatikán a islamská vojska

Když papež viděl, jak se mohamedáni vojensky vzmáhají, urychlil svá jednání. Vydal buly povzbuzující arabské generály, aby okupovali národy severní Afriky a všech ostatních krajů, kam se již arabové dostali a kde se usídlili.

Vatikán pomáhal financovat vytvoření obrovských islámských armád výměnou za tři speciální, »zanedbatelné laskavosti«:

Vyhlazení Židů a pravověrných křesťanů, které nazývali bezvěrci

Ochrana augustiánských mnichů a římských katolíků

Dobytí Jeruzaléma pro »jeho svatost« proroka papeže ve Vatikánu.

A tak začalo dobývání severní Afriky a ostatních arabských území. Během doby se síla vojska ještě více rozrostla. Vojsko krutě pobíjelo Židy a pravověrné křesťany a Jeruzalém padl do jeho rukou. Nikdy však nezaútočilo na římskokatolíky ani na jejich kláštery. Nastal čas účtování. Papež žádal vydání Jeruzaléma. Jenže arabští generálové se náhle začali vydání bránit a papežovy plány, tak dlouze a pracně naplňované, se začaly před jeho očima rychle bortit. Pod Waraguahovým vedením totiž Mohamed zaznamenal do Koránu jednu velikou lež, podle níž Abraham obětoval Izmaele namísto biblického Izáka. Mohamed zaměnil jména a dokonce měl i v tomto smyslu několik vidění, která tuto lež jakoby dokázala. Výsledkem této lži a Mohamedových vidění postavili Arabové v Jeruzalémě právě na místě, kde dříve stál Jeruzalémský chrám zničený roku 70 n.l. mešitu na počest Izmaele. A tím se stal Jeruzalém druhým největším místem islámské víry.

Copak nyní mohli arabští generálové přenechat tak svaté místo a navíc tak těžce vydobyté bez vzpoury? Když papež zjistil, že stejnou úctu jako jemu prokazují i Izmaelovi, rozčílil se, protože stavba byla postavena za jeho zády. Vatikán se cítil uražen a když navíc ještě arabští generálové přišli do Vatikánu a žádali od papeže buly, kterými by povolil vpád mohamedových vojáků do Evropy poznal papež, že válka je nevyhnutelná. Povolení nevydal a okamžitě postavil křižáckou armádu. Boje s mohamedány trvaly celá další staletí, ale Jeruzalém se nikdy nedostal do rukou Vatikánu. Padlo Turecko, islámská vojska napadla Španělsko a Portugalsko. V Portugalsku pojmenovali jednu horskou vesnici Fatima na počest Mohamedovy dcery. V té době vůbec netušili, že se jednou stane světově proslulou. Muslimská armáda obsadila Sardinii a Korsiku a chystala se na vpád do Itálie.

V té době islámští generálové zjistili, že již nejsou schopni k další expanzi a že přišel čas na mírové rozhovory. Jedním z vyjednavačů byl František z Assisi. Výsledkem bylo podepsání smlouvy, podle níž muslimové směli obsadit v »křesťanském« světě Turecko a katolíci směli obsadit v arabském světě Libanon. Dále bylo dohodnuto, že muslimové mohou svobodně stavět v katolických zemích své mešity, pokud bude římskokatolické vyznání v arabských zemích prosperovat.

Kardinál Bea nám dále sdělil, pokračoval Rivera, že muslimové se s papeženci dohodli na ničení společného nepřítele – nekatolických křesťanských misionářů hlásajících biblické učení. Prostřednictvím těchto smluv bylo tedy dohodnuto duchovní zničení a zotročení dětí Izmaele. Byla postavena opoziční hráz proti Božímu Slovu mezi prostým arabským obyvatelstvem. Po podepsání těchto smluv zahájil nejvyšší muslimský duchovní Ajatolláh prostřednictvím kněží, mnichů a jeptišek přísnou a tvrdou kontrolu Muslimů.

Vatikán i nadále podněcoval nenávist mezi Židy a muslimskými Araby. Celé islámské společenství proto dodnes pohlíží na biblické misionáře jako na ztělesněného ďábla, který přináší jed ku zničení Allahových dětí. Jsou dokonce státy, kde vlastnictví Bible svaté se trestá okamžitou smrtí.

Obětaví misionáři, kteří působí mezi arabským obyvatelstvem nic neví o tajných smlouvách mezi Vatikánem a Meccou, které jejich usilovnou misijní práci důsledně ničí.

Zjevení Panny Marie – Fatimy

kostel ve FatiměV roce 1910 se Portugalsko stalo socialistickou zemí. Všude zavládly rudé vlajky a římskokatolická církev byla postavena před vážný problém. Všude znělo: »Pryč s církví«. Byl nejvyšší čas, aby se stal nějaký církevní zázrak. Jezuitské špičky domluvily s temným duchovním podsvětím zjevení Panny Marie. Takový zázrak měl mít mnohem větší dopad, než jen návrat Portugalska do železného područí Vatikánu. Bylo dohodnuto, že k tomu dojde ve Fatimě. Jezuité chtěli, aby se také do toho zapletlo Rusko, a navíc výběr místa zjevení se Panny Marie ve Fatimě mělo sehrát i důležitou roli v zatažení islámu pod »Matku církvi«.

V roce 1917 tedy došlo ke zjevení Panny Marie ve Fatimě. Vystoupení »Matky Boží« sklidilo veliký úspěch, jehož výsledkem byla porážka portugalských socialistů. Katolíci v celém světě se začali modlit za obrat v Rusku a jezuité k této příležitosti zavedli zvláštní devítidenní období, tzv. Novenas Fatimy, které probíhalo po celé severní Africe pro upravení vztahů s islámskými zeměmi.

Chudí Arabové pochopitelně považovali tyto svátky za uctívání Mohamedovy dcery a právě toho chtěli jezuité docílit. Arabové měli za to, že došlo ke zjevení Fatimy. Ihned po fatimském zjevení nařídil Papež Pius XII. své nacistické armádě jezuitů obsadit Rusko a další země pravoslavného náboženství a obrátit Rusko na římskokatolickou víru. O několik let později papež Pius XII. poté, co prohrál druhou světovou válku ohromil svět falešnou zprávou v novinách o tančícím slunci v rukou Fatimy. Byla to velká náboženská podívaná, kterou svět opět zbaštil. Nepřekvapuje to však, protože Pius XII. byl totiž jediný, kdo toto zjevení viděl.

Jezuité plánovali další čtyři až pět zjevení, a to v Číně, několikrát v Rusku a několik zjevení i v USA. A lidé to opět zbaštili.

Jaký vliv měla tato zjevení na islám? Hovoří jezuitský biskup Sheen, ředitel Kongregace pro propagaci víry. Jeho slova mají pro římskokatolický svět autoritativní váhu:

»Naše zjevení Panny Marie ve Fatimě znamenalo, co se týče obrácení na křesťanství, zvrat v životě 347 milionů muslimů, tedy zvrat v nejproblematičtějším ze všech náboženství. Muslimové po celá staletí okupovali Portugalsko a zanechali tam svůj vliv. Po smrti dcery Fatimy napsal totiž o ní Mohamed, že je ‘druhou nejsvatější ženou v ráji po Marii.

« Biskup Sheen věří, že Panna Marie si přála, aby byla známá také pod jménem Fatima na znamení a příslib muslimům, kteří věří, že Kristus se narodil z Panny, aby uvěřili v Kristovo Božství. Zdůraznil nám, vypráví dále Rivera, že pohanské sošky fatimské panny přijali s velikým nadšením muslimové v Africe, Indii a také jinde a že díky jim začínají muslimové navštěvovat i chrámy římskokatolické církve.

Zdroj: chr.com