Jan Felcman (†52) sloužil za bývalého režimu u plzeňské Veřejné bezpečnosti a později Policie ČR. „Prošel většinou obvodních oddělení v Plzni a nejdelší dobu sloužil na OOP Bory, kde to měl i dle mínění jeho rodiny nejraději. Honza sloužil mnoho let, ale neměl potřebu šplhat nahoru, takže byl stále jen obyčejným řadovým policistou. Svou práci měl velmi rád a obdržel v ní i velmi vysoké vyznamenání, za záchranu života holčičky, když se plně oblečen vrhl do řeky do nebezpečných vírů pod splav, kde se dítě topilo. Honza v roce 1997 u policie skončil a v průběhu dalších let se mu život přestával dařit dle jeho přání,“ takto začíná dojemná vzpomínka bývalých kolegů na expolicistu, publikované na webu Krimi-plzen.cz.
Opravdu se zabil sám?
Policisté nyní ohledávají byt v Domažlické ulici v Plzni, ve kterém se měl v sobotu večer střelit do hlavy legálně drženou zbraní 52letý muž. „Při našem příjezdu byl muž v bezvědomí, byl v kritickém stavu převezen do plzeňské fakultní nemocnice,“ řekl televizi Prima Martin Brejcha, mluvčí ZZS Plzeňský kraj. Tam bohužel krátce na to zemřel. V případu byla nařízená soudní pitva, co přesně se v pokoji mělo odehrát, teď zjišťuje plzeňská kriminálka. „Zabýváme se několika verzemi, ale nejpravděpodobnější je sebevražda,“ řekla televizi Prima Hana Štefflová, mluvčí PČR Plzeň-město.
Co mluví proti sebevraždě, je toho více
Podle bývalé manželky by muž nikdy nepoužil střelnou zbraň v přítomnosti svého malého dítěte. Expolicista se totiž měl zastřelit právě před svou sedmnáctiměsíční dcerou. To je ta hlavní věc… „Jsem o tom skálopevně přesvědčená, že by to nikdy před svým malým dítětem neudělal,“ řekla televizi Prima paní Jarmila, bývalá žena expolicisty. Navíc: V garsonce s mužem navíc žila také matka dítěte, jeho přítelkyně. Když se v bytě ozvala rána, měla být jeho přítelkyně venku před domem, kam si prý zašla na cigaretu. Umíte si představit, že využijete pouhých deseti minut, kdy matka vašeho dítěte si jde zakouřit, a zabijete se, před svou malinkou dcerou? Nenašel by si expolicista „lepší“ místo a čas?
Navíc: Podle paní Jarmily vlastnil její bývalý manžel pistoli malé ráže a jako odborník by ji k sebevraždě nepoužil. „Všem kamarádům sděloval, že to je to zbraň malá, obranná, se kterou se nelze zabít, že má malou ráži. On o smrti mluvil, i o možnosti sebevražd, protože to byla součást jeho práce,“ řekla televizi Prima paní Jarmila, bývalá žena expolicisty. „Pokud byla k sebevraždě použita zbraň ráže šest pětatřicet, je to zvláštní, protože ten dotyčný zažil velkou bolest a je pravděpodobné, že by sebevražda byla neúspěšná,“ řekl televizi Prima Martin Šerák, odborník na zbraně. Také muž nezemřel ihned, jak stojí výše. Opět: Jako expolicista, nesehnal by si k sebevraždě „vhodnější“ zbraň? Paní Jarmila prý s bývalým mužem mluvila čtvrt hodiny před tím, než zazněl výstřel a je na rozdíl od kriminalistů přesvědčená, že sebevraždu nespáchal.
Felcman je uváděn jako svědek ve prospěch Kajínka
Včera také vyšlo najevo, že mrtvý muž byl bývalý policista, který před lety - jako úplně první - přijel do plzeňských serpentin k případu Kajínek. A právě to podle některých lidí mohl být důvod mužovy smrti… Na obsáhlých webových stránkách, věnovaných kauze Kajínek ZDE stojí: „Plzeňský expolicista Jan Felcman. Přinesl snad nejvýznamnější svědectví. Byl první na místě dvojnásobné vraždy, vyslechl sedm důležitých svědků a sepsal o tom záznam. Ten však záhadně zmizel. Svědek byl tehdy v šoku, když viděl, jak jeho kolegové nakládají se stopami. Slyšel svědky, kteří popsali jiného vraha než Kajínka.“
Podívejte se na video, kde o Felcmanovi mluví jeho bývalá žena:
Zažil pro každého veterána policie ty nejtěžší roky
„Tento článek se v žádném případě netýká kauzy Jiřího Kajínka a nijak zde nehodláme polemizovat o tom, zda Kajínek střílel či nestřílel. Týká se pouze jediného člověka, a to Honzy Felcmana, s kterým se tímto chceme rozloučit,“ píše Krimi-plzen.cz. A pokračuje: Plzeňský policista Honza Felcman sloužil již za bývalého režimu u plzeňské Veřejné bezpečnosti a později Policie ČR. Prošel většinou obvodních oddělení v Plzni a nejdelší dobu sloužil na OOP Bory, kde to měl i dle mínění jeho rodiny nejraději. Honza zažil pro každého veterána policie ty nejtěžší roky, kdy jsme rovnýma nohama vstoupili do kapitalismu, ale nevěděli si s ním ještě rady. Mnoho našich spoluobčanů neumělo v této nové době žít a po vzoru západu zde vznikaly gangy, které upevňovaly svoji moc. Říkali jsme tomu „Devadesátá léta – divoký východ“. Všichni grázlové se spojovali do tlup, mysleli si, že jsou mafie a snažili se udržet si zóny vlivu. Být policistou v této době opravdu nebylo nijak jednoduché,“ konstatuje web Krimi-plzen.cz.
Začal mluvit o sebevraždě
„Honza v roce 1997 u policie skončil a v průběhu dalších let se mu život přestával dařit dle jeho přání. Rozvedl se, nevycházelo mu podnikání a objevily se i dluhy. Také se mu horšil zdravotní stav, musel brát větší množství léků a začal často mluvit o sebevraždě. Jiskra naděje na zlepšení se objevila s novou partnerkou a narozením jejich holčičky. Po dalším roce se však Honzova situace opět začala horšit a opět začal o sebevraždě často a nahlas přemýšlet. „Byla jsem s ním v pravidelném spojení, po rozvodu jsme zůstali velmi dobrými přáteli. Já podnikám a snažila jsem se Honzovi v jeho životě pomoct,“ vyprávěla nám dnes se slzami v očích Honzova bývalá žena, s kterou jsme se setkali v bytě, kde k tragédii došlo,“ popisuje Krimi-plzen.cz.
Tragédie v sobotu v podvečer
„Jako osudný den se ukázala tato sobota. Ve tři čtvrtě na pět odpoledne Honza se svou bývalou ženou naposledy telefonoval ze svého bytu na Domažlické třídě, kde žil se svou novou přítelkyní a milovanou sedmnáctiměsíční holčičkou. O pár minut později jeho nová přítelkyně Mirka vyšla před dům na cigaretu, protože v domácnosti před dítětem nekouřili. Chvíli na to Mirka zaslechla ne moc hlasitou ránu, které ale nevěnovala pozornost. Po návratu do bytu našla Honzu zhrouceného u postele, krev mu crčela z díry v hlavě a vedle něj se povalovala jeho pistole ráže 6,35. Záchranáři dělali, co mohli, Honzu resuscitovali a v kritickém stavu transportovali na Emergency Fakultní nemocnice Plzeň, kde však Jan Felcman přes veškerou snahu lékařů v krátké době umírá. „Stále tomu nemohu uvěřit. Stále přemýšlím, proč by to Honzík mohl udělat a nenacházím odpovědi,“ uvedla dále Honzova exmanželka,“ píše Krimi-plzen.cz.
30. května 1993 jel jako první k případu střelby u Borské věznice
Ke Kajínkovi se vyjádřil i web Krimi-plzen.cz: „Právě v devadesátých letech se Honza jako policista dostal k většině nejznámějších případů Plzeňska, jako samozřejmě byly podnikatelské vraždy a jiná vyřizování účtů polistopadových mafií.
Díky své nízké hodnosti a zařazení jako obyčejný řadový policista však Honza vše vždy sledoval jen zpovzdálí a nikdy nebyl s žádnou z nechvalně známých kauz spojován. Jako příslušník OOP Bory také 30. května 1993 jel jako první policista k nahlášenému případu střelby u Borské věznice a samozřejmě netušil, že se právě toto za pár let stane nejsledovanějším případem této země.“ Krimi-plzen.cz znovu opakuje, že článek se kauzy Kajínek netýká, ale je pouze rozloučením a vzpomínkou na policistu Honzu Felcmana. Přesto publikují jeho písemnou vzpomínku na tento případ s tím, že ji obdrželi od Felcmanovy rodiny a tak jí, po dohodě s rodinou, předkládají; lze ji považovat za Felcmanovou profesionální „závěť“…
Byl jsem první policajt na „Kajínkovo střílečce“
Ten den večer jsem jel po Klatovské třídě šedivou Škodou 120 v civilním provedení. Byl jsem ale v uniformě, protože jsem sloužil na Obvodním oddělení policie Plzeň - Bory a civilní vozidlo jsme měli zapůjčené od kriminálky, protože to naše s barevným provedením policie bylo opět nepojízdné.
Někdy po 20. hodině jsem přijal relaci od operačního důstojníka městského ředitelství Plzeň, abych jel prověřit serpentiny k Borské přehradě, kde se měla dle oznamovatele ozývat střelba. Je to kousek, takže jsem na místo dorazil asi do 3 minut.
Po projetí esíčka, jsem u křoví viděl zaparkovanou bílou Mazdu, která měla oboje přední dveře otevřené a za volantem seděl zhroucený řidič. Vedle něj seděl muž ve věku kolem 20 let, tmavší pleti a ve vzdálenosti asi 5 metrů vlevo za vozidlem ležel na břiše další tmavší muž.
Zběžnou obhlídkou místa jsem zjistil, že řidič má prostřelenou hlavu a nejeví známky života. Muž vedle, na předním sedadle spolujezdce, ještě žil. Na první pohled měl zranění na hlavě a vyhřezlé oko, které na nervu viselo ven. Třetí muž na zemi se sice nehýbal, ale mrtvý nebyl, měl zranění pouze na hýždích a na nohou.
Okolí místa bylo zarostlé křovím, kdyby tam pachatel byl a chtěl by, tak by mě sejmul jak králíka, protože jsem tam šel jak na porážku. Došel jsem ke spolujezdci a zeptal se ho vzhledem k barvě pleti, zda jsou Češi? Kývnutím hlavy odpověděl ano. Zeptal jsem se ho, co se tam stalo? Možná mi to nebudete věřit, ale odpověděl, abych to neřešil. Já jsem vyrozuměl operačního důstojníka a vše mu popsal.
Za chvíli na místo dorazily první sanitky a přiletěl i vrtulník a začali se shromažďovat čumilové. Já začal provádět prvotní úkony.
Na místě jsem zajistil i dva svědky. Byly to mladí kluci, asi 17 let, kteří se schovávali v křoví za ležícím Vojtou Pokošem. Když viděli na místě policistu, tak ke mně sami přišli. Z jejich vyprávění vyplynulo, že se jeli projet na motorce a na místo přijeli ve chvíli, kdy pachatel stál čelem ke křoví nad Vojtěchem Pokošem, v každé ruce měl jednu zbraň, asi 7,65 a obouruč střílel do těla na zemi. Kluci zastavili motorku u křoví a mysleli si, že se tam natáčí akční film.
Střelec ale náhle pozvedl zbraně proti nim, jenže už neměl náboje. Kluci i viděli, jak vycvakl zásobníky a začal přebíjet. Tak už na nic nečekali, protože pochopili, že to není akční film, že je to vážně pravda a utekli do křoví. Pachatel, když to viděl, tak se na ně vykašlal a odešel směrem od auta k silnici opačným směrem než byli ti kluci.
Na místě jsem pak zajistil i další svědky, kteří se tam vynořili společně s čumily. Jeden starší pán, který popisoval pachatele shodně jako kluci z motorky, jej viděl jít přes silnici, jako směrem dolů k přehradě, kde nasedl do připraveného vozidla a odjel. Údajně měl nastupovat dveřmi od spolujezdce a vozidlo mělo mít nastartovaný motor.
Oznamovatel celé věci byl asi nějaký zahrádkář z chatové osady poblíž, toho si už nevybavuji.
No a perlička na závěr? Když tam dorazily záchranky a vrtulník, tak agilní doktoři, ve snaze zachránit životy, tam totálně znehodnotili místo činu a nosili mi posbírané nábojnice. Já myslel, že mě omejou. V návaznosti na to jsem dostal zjebáno, že jsem tam na místě nedal policejní pásku, ale to bychom v autě museli nějakou mít...“
Další záhady se vynořují
Na videu, kde hovoří Felcmanova bývalá žena, slyšíme, jak vyhýbavě popisuje Felcmanův odchod od policie. Navíc, je to opravdu vše, co o kauze Kajínek Felcman napsal? Situace začne být jasnější, když si vyhledáme, co o případu Kajínek zjistili dva známí novináři a spisovatelé, Josef Klíma a Janek Kroupa - Kajínkův osud je zaujal natolik, že všechny své poznatky shrnuli v knize Pravda o Kajínkovi.
Kniha stojí jistě za přečtení celá, pokud se vám tedy podaří ji sehnat, vyšla totiž v roce 2010. V desáté kapitole s názvem ´Mohla za to policie´ najdete závažné svědectví o průběhu vyšetřování a o praktikách plzeňské policie a se smrtí Jana
Felcmana by mohla souviset. Podívejme se na pár řádek textu:
Silnice, protažená lesem jak šedivé pravítko až k prvním domům Holoubkova poblíž Plzně, je dnes klidná jako ranvej zrušeného letiště. Dálnice převzala nekonečné kolony vozů na svá mohutná záda, a tak máme dost klidu rekonstruovat dramatický moment, k němuž došlo někdy na rozhraní léta a podzimu 1993, pár měsíců po vraždě.
"To auto muselo parkovat někde tady", vzpomíná Přemysl Vachalovský, tehdejší pracovník policejního prezidia, a hledá na travnatém pruhu mezi silnicí a lesem onen plácek. "Vraceli jsme se z Plzně, když najednou proti nám to auto vyrazilo", štráduje po silnici ve snaze připomenout si co nejvíc detailů z okamžiku, který málem nepřežil.
"Rovnou do protisměru, naprosto evidentně nás chtělo smést ze silnice. Já jel s kolegou v prvním autě, strhl jsem to jen tak tak na krajnici. Málem jsme vlítli do příkopu, ale naštěstí jsem to vybral. Dostal jsem smyk, protočil jsem hodiny a zůstal stát před přijíždějícím kamionem. Kolega v zadním autě to měl snazší, protože viděl, co se děje s námi. Ale i tak jsme z toho byli pořádně vyklepaní."
"Co to bylo za auto?" ptáme se.
"Tmavej ford s plzeňskou poznávací značkou. Ale celý espézetky jsme si v tom fofru nevšimli a vůz pak odfrčel směrem na Plzeň."
"Tenkrát ještě v té kauze žádný Kajínek nefiguroval", vzpomíná Přemysl Vachalovský. "Od začátku všichni cítili, že za vraždou Štefana Jandy a jeho bodyguarda stojí policie, spíš se jen nikdo nebyl schopnej orientovat v propletenci vztahů mezi vysokými policejními důstojníky v Plzni. Ale to podezření bylo velmi silné a v té době jsem dostal avízo, že nějaký plzeňský policista má důkazy k vraždě, které ve vyšetřovacím spisu chybějí.
Všechno mělo už dost dobrodružnou předehru. Nějaký podnikatel - ale Vlasák to nebyl, co si pamatuju - upozornil moje kolegy už asi čtrnáct dní před tím, že má výbušné materiály k Jandově vraždě, oni tam jeli a dorazili celí zkoprnělí. Dostali se totiž na nějaké opuštěné polní letiště, kde na ně vyrukovalo deset nebo dvanáct ostrých hochů, vypadalo to dokonce a otevřený střet. Pak se ale objevil ten podnikatel, hochy uklidnil a naznačil, že ty materiály má jeho známý, plzeňský policajt, který v Plzni nikomu nevěří, protože to tam je prorostlé válkou policajtů. A že pověřil tohohle podnikatele jako prostředníka k vyjednávání, jak ty materiály předat.
Když jsme dostali z Plzně zprávu, že jsou materiály k vyzvednutí, jeli jsme tam raději čtyři ve dvou autech. V té době to navíc u nás na policejním prezidiu vřelo, rozeběhli se intriky kolem bratří Helbigů a chtěli jsme si být jistí, že to není nějaká provokačka.
Ten policista na nás čekal v Plzni na sídlišti, pořád se bál, že nás sledují a odposlouchávají, ale nakonec přeci jen mluvil. Jednak potvrdil teorii, že za Jandovou vraždou stáli policejní důstojníci, jmenoval dokonce nějakých deset, patnáct lidí, kteří v tom jeli, a nakonec nám předal audiokazetu. S důležitými nahrávkami telefonátů a rozhovorů, jak zdůrazňoval.
Ta atmosféra byla velice tísnivá, všechno vypadalo podivně, takže jsme z té výpovědi udělali hned na místě zápis a spolu s kazetou jsme to vezli do Prahy.
No - a u Holoubkova na nás vyrazilo to auto.
Jen jednou jsem zažil podobnej pocit. To když běžela naplno takzvaná rumová aféra a v noci, když jsme se vraceli odněkud z konspirativní schůzky, na nás zezadu začal najíždět vůz. Neosvětlený…"
Vyšetřování skončilo, zapomeňte?
Nyní je expolicista Felcman mrtev a Jiří Kajínek stále sedí. Přestože si většina občanů ČR myslí, že vraždu, za níž byl odsouzen, nespáchal, přes celovečerní film, několik knih, tisíce novinových článků, petici i, naposledy, žádost prezidenta. Miloš Zeman totiž vloni v únoru na setkání s občany Blovic řekl, že se dohodl s bývalou ministryní spravedlnosti Helenou Válkovou na obnově líčení případu Jiřího Kajínka a přenesení tohoto procesu mimo Plzeň, protože místní soud je podle něj podjatý. Současný ministr spravedlnosti Robert Pelikán s tím ale nesouhlasí. Dodal, že prezident podle ústavy nemůže přesvědčit ministra, aby konal, když ministr konat nechce…
Zdroj: 1