Ve svém článku jsem čerpal informace od různých osobností, z různých internetových článků, videodokumentů, z Koránu, který Muslimové považují za svatou knihu Islámu, také nepatrně z knihy “Volba: Globální nadvláda nebo globální vedení“ od Z. Brzezinského, nepatrně z knihy “Svobodný svět“ od T. G. Ashe a zvláště z knihy “Střet civilizací“ od S. P. Huntingtona.

(Také bych se chtěl ještě omluvit za případné chyby, různé nedostatky, atd., způsobené zejména mým chatrným zdravím a nedostatkem sil při sepisování tohoto článku, děkuji za pochopení.)

Na úvod bych se rád ovšem pozastavil nad situací, resp. určitými negativními skutečnosti, které provázejí současnou úroveň komunikace mezi lidmi, zejména ohledně společensky, politicky, historicky, či jinými zásadními a důležitými tématy:

Pro vytvoření si co nejlepšího názoru a co nejpřesnějšího závěru na dané události a záležitosti (a to platí i ve vztahu k tomuto článku) je potřebné je dostatečně prostudovat, prozkoumat i z vícero stran a úhlů pohledu, informace si pokud možno ověřit, vyslechnout i názory různých lidí (z co nejširšího názorového či politického spektra), atd., a to vše pokud možno bez zaujatosti, předpojatosti, bez zbytečných emocí, co nejobjektivněji, atd. Bohužel je však skutečností, že mnoho lidí tohoto není příliš, z mnoha různých důvodů, schopno a mnohdy ani ochotno, a při zkoumání, hodnocení či utváření si vlastního názoru, vlastního závěru hrají v jejich přístupu velmi silnou roli mnohdy faktory, jako jsou kupř. jednostrannost (spočívající předně v zaujatosti, předpojatosti, odsudcích, v egoistickém uznávání jen vlastních názorů, zkušeností, v neuznávání či v neakceptování názorů, zkušeností druhých lidí, atd.), zjednodušenost (spočívající předně v ignorování různých okolností a souvislostí zkoumané záležitosti, a dále související s neschopností rozpoznat faktory, okolnosti či souvislosti, které mohou mít na zkoumanou záležitost různé vlivy, a s neschopností určit způsob a míru těchto vlivů, atd.), a povrchnost (související předně s neschopností či neochotou zkoumat věci do větší šíře a hloubky).

Částečně z výše jmenovanou zjednodušeností souvisí ještě jeden takový, řekl bych nešvar, na který je možné na internetu, ale i mezi lidmi narazit. Jde o to, že někteří lidé, byť jsou inteligentní, vzdělaní, duchovně a morálně hluboce založení, určité události či záležitosti (kupř. připojení Krymu k Rusku, odsun sudetských Němců po skončení 2. sv. v. z Československa, pakt Ribbentrop-Molotov mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem, atd.), ve kterých lze nalézt určitá negativa duchovní či morální povahy, hodnotí tím způsobem, že dotyčná duchovní či morální negativa méně či více vytrhnou z celkového kontextu dané situace, doby, souvislostí, okolností, příčin, při čemž nejsou tyto kontextové okolnosti, souvislosti, příčiny, atd. a jejich důležitost a vliv často schopni ani ochotni nejen pochopit, ale ani akceptovat a uznat, a daná negativa pak začnou, často ještě bez uznání závažných a důležitých proti-argumentů, doslova tvrdě, nekompromisně až fanaticky kritizovat, pranýřovat, a to i bez důsledného uvážení, promyšlení a případně i uznání možné závažnosti eventuálních negativních následků jiných variant či alternativ řešení dané události, záležitosti. Tito lidé při hodnocení výše zmíněných negativ různých událostí, záležitostí, jako by si, vzato metaforicky, vytvořili jakousi dosti zjednodušenou přímočarou, předně duchovně-morální “lajnu“, po které při svém hodnocení a vlastně kritizování a pranýřování jedou jako buldozerem, vyrývajíc úzkou, za to však dosti hlubokou a bolestivou brázdu, odhrnujíc pryč vše, co je vpravo i vlevo, a navíc nevidouc nic, co je kolem a co je mezi bílou a černou. Takovýto přístup, byť tito lidé mají zajisté ve své kritice velký kus pravdy, není také zcela správný, rozumný a objektivní.

Též je možné se u mnoha lidí setkat přímo s nesnášenlivostí vůči jiným názorům, postojům, či dokonce vůči určitým faktům a skutečnostem, které neladí s jejich mnohdy zatvrzelými a tvrdošíjně zastávanými názory či závěry, nebo které neladí s jejich někdy i zafixovanými představami či přáními, jak podle nich skutečnost je, vypadá a má být.

Navíc bohužel, zřejmě důsledkem toho, že mnozí lidé, díky pravděpodobně určitému egoismu, pýše, nezvládnutým emocím, zatvrzelosti, neschopnosti odpustit, atd., nedokážou události a různé záležitosti co nejobjektivněji a bez zbytečných emocí důsledně prozkoumat, vzájemně mezi sebou o těchto věcech komunikovat, diskutovat, vzájemně se vyslechnout a uznat i pravdu těch druhých a skutečnosti takové, jaké opravdu jsou, atd., se i děje, že místo rozumného dialogu, místo konstruktivní diskuse se lidé mezi sebou spíše, a to často až s nevraživostí, agresivitou urážejí, nebo i nálepkují různými termíny (kupř. fanatik, fundamentalista, sluníčkář, xenofob, putinovec, komunista, konspirační teoretik, extrémista, bigoťák, soudruh, rusofil, rusofob, kremlbot, homofob, fašista, rasista, atd.), které souhrnně označují nějaké postoje, názory či skupiny lidí s určitými postoji či názory, atd. A toto se u mnohých lidí děje, aniž by při tom řádně prozkoumali, zda druzí lidé skutečně mají v tom či onom alespoň kus pravdy, se kterou stojí za to se seznámit a do vytvoření si vlastního názoru či závěru ji zařadit, a to bez ohledu na to, zda tito druzí lidé skutečně patří či nikoliv do té či oné skupiny lidí s určitými postoji či názory, které lze nějakým tím termínem souhrnně označit, a natož, aby se zajímali, proč či na základě jakých skutečností anebo zkušeností k tomu či onomu názoru, závěru či postoji dospěli. Nabývám i dojmu, že se v poslední době s těmito termíny, zvláště v jejich pejorativním významu a užívání, doslova roztrhl pytel.

A zde bych si dokonce troufnul vytvořit i určitý “axióm“ či “Murpyho zákon“, jehož následující znění však, alespoň prozatím, nepovažuji za finální: ,,Čím méně jsou lidé s pokorou, vzájemnou láskou a úctou, bez urážek a zbytečných emocí, rozumně, moudře, inteligentně, racionálně, konstruktivně, věcně, citlivě, objektivně a s ochotou druhé vyslechnout schopni vzájemně mezi sebou komunikovat a diskutovat s cílem si vzájemně porozumět, pochopit se, obohatit se, rozšířit si obzory, aby tak mohlo dojít k hlubšímu poznání a pochopení pravdy, k vytvoření si přesnějších, správnějších a lepších názorů, závěrů a postojů, a k nalezení těch nejlepších a nejsprávnějších řešení, tím více začnou proti sobě používat, případně si dle potřeby začnou i vytvářet, různé termíny, předně s pejorativním významem, kterými se budou vzájemně urážet, častovat, cejchovat, nálepkovat a podle nich do různých názorových či jiných skupin škatulkovat.“ Někdy, dokonce někdy často, dochází i k tomu, že vzájemné konstruktivní objektivní komunikace a diskuse mezi lidmi ohledně různých událostí a záležitostí jsou v podstatě nahrazovány útočnými, urážlivými a emocionálně negativně laděnými verbálními či písemnými výpady, dále propagandistickými a manipulativními zprávami a sděleními, a též právě oním vzájemným častováním se, nálepkováním a škatulkováním pomocí výše zmíněných termínů. Je mi velice líto a moc mě mrzí, že se toto děje, již delší dobu mi to vadí a velmi silně se mi to i vysloveně hnusí, a též mi to silně připomíná biblické zmatení jazyků po babylónské věži! Také se domnívám, že je to neetické, nemorální, velmi hloupé, sprosté, bezohledné, primitivní a někdy snad i paranoidní, a dle mého soudu to může vést jen k rozvíření a zhoršení nálad a mezilidských vztahů ve společnosti, k vytvoření a rozvinutí naštvanosti, zhrzenosti, rezignovanosti, intoleranci, atd. v duších mnoha lidí, protože mnohým lidem bude opravdu vadit a v duši zraňovat, a může to v důsledku k těmto negativům u nich skutečně vést, když je někdo bude pro nějaké jejich názory, postoje, ať už, a to z jakéhokoliv pohledu, dobré či nikoliv, často označovat za pomoci nějakých výše zmíněných termínů, ještě navíc s pejorativním významem, za přívržence nějaké odpudivé skupiny lidí. A setkáme-li se s člověkem, jehož názory, závěry či postoje ohledně nějaké záležitosti jsou opravdu objektivně vzato chybné či špatné, je lépe se pokusit o rozumné, moudré a citlivé vysvětlení záležitosti, a pokud to možné není, je lépe se za toho člověk jen modlit, aby ho Duch Svatý osvítil. Neochota a neschopnost mnohých lidí mezi sebou komunikovat a diskutovat ve spojení s častým používáním nálepkovacích a škatulkovacích termínů může dále vést ke vzrůstání vzájemné nesnášenlivosti a chaosu mezi lidmi a ve společnosti jako takové, a aniž bych to chtěl jakkoliv dramatizovat, zveličovat či malovat čerta na zeď, a i přes naději v Bohu na zlepšení, obávám se též, že to může v důsledku vést i k nějakým společenským katastrofám či tragédiím. Proto bych také touto cestou chtěl všechny moc poprosit a vlastně i vyzvat, abychom pokud možno tyto termíny proti sobě takovýmto způsobem vůbec nepoužívali, ale raději se ze všech sil snažili o opravdové vzájemné komunikace a diskuse, které by byly pokud možno maximálně v souladu s Boží vůli a Jím stanovenými morálními a duchovními principy, abychom mohli co nejvíce se dopracovat k pravdě ve světě kolem nás, dojít k poučení z chyb, a abychom tak nalezli správné cesty a způsoby k nápravě mnohých negativních záležitostí v naší společnosti. Přede všem velice děkuji.

 

Terorismus

Mnoho lidí trápí skutečnost, že se v poslední době velmi rozmohl terorismus, a kladou si otázku, kde jsou příčiny té rostoucí intenzity terorismu, kde jsou příčiny vzniku islámského státu (ISIL), atd.

Já osobně bych asi trochu zjednodušeným způsobem odpověděl následujícím několikerým způsobem:

Jedna z možných příčin spočívá v globálním morálním a duchovním úpadku lidstva. Tak jako duchovně a morálně upadá svět kupř. západní, a to jak v Evropě, tak i v Americe, což má za následek zhoršení mezilidských vztahů, nárůst kriminality všeho druhu, atd., tak obdobně může duchovně a morálně upadat, a nepochybně také asi upadá i svět arabský/muslimský, což může vést mimo jiné nejenom k tomu, že se v tomto světě horší mezilidské vztahy, ale s možným nárůstem kriminality přibývá významně vyznavačů Islámu, kteří se přiklánějí k výraznému radikalismu, fanatismu, a z pozice tohoto svého vyznání, a ve své morální, ale možná i jiné, třeba hmotné bídě (Kupř. teroristé, kteří v listopadu 2003 připravili o život britského konzula v Istanbulu, pocházeli z nejchudších kurdských oblastí Turecka. S touto skutečností alespoň jejich čin spojoval prezident Bush. Když oznamoval, že pomoc rozvojovým zemím, na níž USA do té doby dávaly ze všech států vyspělého světa nejméně, o polovinu zvýší, prohlásil zcela jasně: ,,Bojujeme proti chudobě, protože odpovědí na teror je naděje.“), jsou a budou ochotni a schopni páchat brutální násilí na nevinných lidech. A jelikož svět duchovně a morálně upadá víceméně v globálu, není vyloučené, že nějaké formě radikálního fanatického vyznávání se schopností a ochotou páchat teroristické činy propadnou lidé i v jiných oblastech světa než ryze v arabských či muslimských.

Druhá z možných příčin spočívá dle mého soudu hlavně v tom, že mnohé radikální, fanatické či teroristické skupiny nebo jednotlivci již dříve v arabském/muslimském světě (tzn. blízký a střední východ a Afrika) byli, ovšem byli drženi víceméně na řetězu, jenže z toho řetězu je kdosi odvázal. A v tomto směru nesou hlavní vinu předně ti, kteří způsobili válečné intervence v Afghánistánu, Iráku, Libyi, atd., způsobili válku v Sýrii, kteří podpořili arabské jaro, atd. To vše většinou s cílem svrhnout režim v dotyčných zemích kvůli nějakým svým předně ekonomickým nebo geopolitickým zájmům. Důsledkem těchto aktivit některých arabských zemí, ale zejména západních mocností, a to na prvním místě nejterorističtější země světa USA, je spousta rozvrácených destabilizovaných zemí blízkého a středního východu a Afriky, ve kterých, navíc po pádu tamního režimu a za absence tvrdého dohledu, došlo následně logicky k chaosu, celospolečenské krizi, nárůstu kriminality, atd. A díky této vzniklé situaci radikální fanatické teroristické skupiny, které do té doby byli tuhými diktátorskými režimy drženy tak nějak na uzdě, získaly v podstatě do značné míry volné pole působnosti. (Na internetu lze najít kupř. autentická videa z doby po smrti Kaddáfího a vybombardování Libye, na kterých je natočeno, jak se po zuby ozbrojení členové teroristické skupiny Al-Kajda promenádují v dlouhé koloně terénních aut kolem Tripolisu, dle mého názoru toto by za Kaddáfího nebylo možné!) Tyto zásahy jistě navíc vyvolaly či zvýšily nenávist a odpor tamních obyvatel vůči zmíněným západním mocnostem, a vůči západu jako takovému, což může mít za následek různé teroristické akty pomsty na obyvatelích západu. Zde lze doplnit, že američtí politici shodně tvrdili a jistě i nadále tvrdí, že muslimové účastnící se kvaziválky jsou pouze menšinou, jejíž násilí většina umírněných muslimů odmítá. To sice může být pravda, avšak na podporu tohoto tvrzení chybějí dobré důkazy. V mus­limských zemích totiž nedocházelo a určitě nedochází k žádným protestům proti násilí namířenému proti Západu. Muslimské vlády, a to včetně těch, které jsou vůči Západu přátelské a jsou na něm závislé, se chovaly velmi zdrženlivě, když měly odsoudit protizápadní teroristické akce. Na druhé straně evropské vlády a veřejnost široce podporovaly a zřídkakdy kritizovaly akce Spojených států proti jejich muslimským rivalům, což je v příkrém protikladu k ener­gickému odporu, který během studené války často vyjadřovaly k americ­kým akcím proti Sovětskému svazu a komunismu.

Další příčinou nárůstu terorismu je nepochybně úmyslné cílené podporování či dokonce vytváření různých islámských teroristických skupin některými arabskými či západními mocnostmi nebo mocenskými skupinami (zejména ze Saúdské Arábie, Kataru, USA, atd.). Jejich podporování může mít formu výcviku (kupř. za pomoci agentů tajných služeb, armádních velitelů třeba z Pentagonu, atd.), finančních dotací, dodávek zbraní, vojenské techniky a komunikační technologie, zajištění strategických přesunů, a celkového logistického zajištění. Podporující mocnosti či mocenské skupiny tyto teroristické skupiny využívají ke špinavé práci, jedná se o různé teroristické či bojové aktivity, instruují je a řídí, zpravidla přes prostředníky, a touto cestou se snaží dosáhnout svých geopolitických či ekonomických cílů, kterých by nemohly dosáhnout legálními způsoby. Zde lze uvést malý příklad. Na počátku afghánské války stálo odhodlání Sovětského svazu udržet v zemi satelitní režim. Válka však záhy přerostla v jeden z konfliktů stude­né války, jež podporovaly Spojené státy a začaly se podílet na organizaci, finanční podpoře a vyzbrojování afghánských povstalců kladoucích odpor sovětským vojskům. Pro Američany znamenala porážka sovětských vojsk v Afghánistánu potvrzení správnosti Reaganovy doktríny, že je třeba podporovat ozbrojený odpor proti komunistickým režimům. Pokoření Sovětů působilo rovněž uklidňujícím dojmem, neboť bylo srovna­telné s tím, jež utrpěli Američané ve Vietnamu. Rovněž to byla porážka, jejíž důsledky se projevily v celé sovětské společnosti i její vládnoucí třídě a které značně přispěly k rozpadu Sovětského svazu. Pro Američany a pro lidi ze Západu obecně představoval Afghánistán poslední, definitivní vítěz­ství, Waterloo studené války. Americké dolary a rakety byly k porážce Sovětů nezbytné. Ale stejně nepostradatelná byla kolektivní islámská podpora, ve které se předhánělo velké množství vlád a skupin, jež se společně pokoušely porazit Sovětský svaz a vydobýt tak vítězství, které by posloužilo jejich zájmům. Finanční pod­pora muslimské straně přicházela především ze Saudské Arábie. V letech 1984-1986 poskytla Saudská Arábie povstalcům 525 milionů dolarů, v roce 1989 souhlasila s tím, že se na celkové sumě 715 milionů bude podí­let 61%, tedy 436 miliony dolarů, zbytek poskytly Spojené státy. V roce 1993 dala afghánské vládě 193 milionů dolarů. Celkem tak Saudská Arábie během konfliktu vynaložila částku 3 miliardy dolarů, ta však byla pravděpodobně ještě větší, tedy asi stejně jako Spojené státy, které vynalo­žily 3,3 miliardy dolarů. Války se za celé její trvání zúčastnilo na 25.000 dobrovolníků z ostatních islámských, nejčastěji arabských zemí. Nejvíce jich pocházelo z Jordánska a vycvičeni byli pákistánskou zpravodajskou službou. Navíc Pákistán rovněž vytvořil nezbytnou vnější základnu odporu a poskytoval logistickou i jinou podporu. Dále rozděloval a předával ame­rické peníze, přičemž 75% těchto financí záměrně směřoval na fundamentalističtější skupiny, a celých 50% amerických financí získala nejextremističtější sunnitská fundamentalistická frakce vedené Paštunem Gulbuddínem Hekmatjárem. A přestože arabští účastníci války bojovali proti Sovětům, jejich zaměření bylo převážně protizápadní, ostatně západ­ní humanitární pomoc považovali za nemorální a pro islám zhoubnou. Sověti tak byli nakonec poraženi třemi faktory, jimž nemohli účinně čelit, a to americkou technologií, penězi ze Saudské Arábie a muslimskou populační explozí a fanatismem. Válka po sobě zanechala dědictví v podobě nestabilní koalice islámských organizací toužících podporovat věc islámu proti všem neislámským silám. Rovněž po sobě zanechala množství školených a zkušených bojovníků, táborů, cvičišť, logistických zařízení, rozvinutou transislámskou síť osob­ních a organizačních vztahů, velké množství vojenského vybavení včetně 300 až 500 střel Stinger, a co bylo nejdůležitější, opojný pocit moci, sebevě­domí pramenící z dosaženého úspěchu a také touhu pokračovat vstříc dal­ším vítězstvím.

Dále bych ještě uvedl, že co se týče Západu, Spojené státy zhruba v 90. letech 20. stol. klasifikovaly sedm zemí jako “teroristické státy“, přičemž pět z nich je muslimských (Írán, Irák, Sýrie, Libye, Súdán), a těmi zbývajícími jsou Kuba a Severní Korea. Američ­tí představitelé opakovaně o těchto státech hovořili jako o “nezákonných“, “zpátečnických“ a “zlotřilých“ zemích, čímž je stavějí mimo civilizované mezinárodní uspořádání a činí z nich legitimní cíle pro multilaterální nebo unilaterální protiopatření. Jeden vysoký úředník amerického ministerstva zahraničí, která má boj proti terorismu v popisu práce, se vyjádřil, že cílem americké politiky je “dosáhnout konečného vítězství v celosvětové válce proti terorismu“. Ten americká vláda definuje, podle výroční zprávy Patterns of Global Terrorism z oddílu 2 z dubna 2003, jako “promyšlené, politicky motivované násilí páchané nestátními tajnými skupinami či jednotlivci proti civilním subjektům, jehož cílem je ovlivnit veřejnost“. Každoroční zprávy o celosvětovém terorismu vydávané ministerstvem zahraničí USA říkají, že více než mezinárodní terorismus je zřejmě rozšířen tzv. terorismus interní. Podíváme-li se však na současný terorismus trochu blíž, rychle zjistíme, že mezi interním a internacionálním není téměř žádný rozdíl. Interní v tomto kontextu značí takový, který se odehrává uvnitř jedné země. Cílem většiny teroristů však je udělat z jedné země dvě nebo naopak spojit části dvou zemí ve zcela jiný útvar, jinými slovy dosáhnout toho, aby se současný stát zásadně změnil. Protistátní činnost těchto skupin vlastně diktují státotvorné zájmy. Platí to jak pro Irskou republikánskou armádu a basickou organizaci ETA, tak pro kurdské teroristické organizace, kosovskou osvobozeneckou armádu UCK, kterou USA nejprve označily za teroristickou a potom s ní začaly spolupracovat. Tamilské tygry, Organizaci pro osvobození Palestiny i Hamás. Činnost obou posledně jmenovaných potvrzuje, že k příčinám mezinárodního terorismu patří i to, co určitá národnost, v tomto případě Palestince, vnímá jako bezpráví ve své domovině. Americká vláda však sleduje ten první terorismus, tedy mezinárodní, protože má “přímý dopad na zájmy USA“. Podle zmíněných zpráv, jež za mezinárodní považují terorismus “týkající se občanů či území více států“, počet mezinárodních teroristických útoků vyvrcholil koncem 80. let a pak se začal snižovat. Rok 2001 se vzhledem k rozsahu útoků z 11. září z tohoto trendu vymyká, zpráva o situaci v roce 2002 však oproti předchozímu uvádí pokles o 45%. Počet útoků “mezinárodních teroristů“ se ve zmíněném období snížil z 355 na 196 a přišlo při nich o život 717 lidí.

Lze také najít souvislost mezi terorismem a nedostatkem politické svobody. To zdůraznil v oddíle věnovaném boji proti globálnímu terorismu také nástin strategie národní bezpečnosti USA pro rok 2002, v němž se hovoří o “válce svobody se strachem“. Americký prezident tři dny po zářijových útocích ve washingtonské Národní katedrále ještě ambiciózněji prohlásil, že “Amerika nese vůči dějinám odpovědnost za to, že na tyto útoky odpoví a zbaví svět zla“. A právě Američané se svým typickým historických optimismem v poslední době předkládají světu dech beroucí fantastický plán, podle něhož svobodní lidé, když napřímí síly, mohou rozkvět svobody podpořit, aby se z ní jednou mohlo těšit celé lidstvo, takže pak už by neměl mít nikdo potřebu uchylovat se k terorismu. Ještě odvážnější verze této vize vychází ze stejně premisy, že v dnešní době existuje jen “jediný životaschopný politický a ekonomický model, jehož základními podmínkami jsou svoboda, demokracie a volné podnikání“. Ta odpovídá závěrům tzv. Washingtonského konsensu Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky z 90. let, a také výzvě Francise Fukuyamy k “celosvětové liberální revoluci“ v nesmírně vlivném článku z roku 1989 a následné knize na téma “konce dějin“. Prostoduché předsvědčení o existenci jediného životaschopného modelu, které navíc naznačuje, že do budoucna by Amerika měla celému lidstvu sloužit jako vzor, popuzuje mnoho Evropanů, Afričanů, Asijců a i příslušníků dalších národů, kteří o takovou post-ocvícenskou všenápravu světa dlouhodobě usilují. Když například generální tajemník OSN Kofi Annan přebíral Nobelovu cenu míru za rok 2000, prohlásil v děkovném projevu: ,,Představa, že pouze jeden národ zná pravdu, má odpověď na veškeré problémy a umí vyřešit všechno, co lidstvo sužuje, už v dějinách a zejména v minulém století napáchala nesmírné zlo.“ (A kupř. jeden vysoký francouzský činitel v souvislosti s početnou muslimskou menšinou ve Francii prohlásil: ,,Americkou politiku vůči Blízkému východu může naše vláda považovat za bezpečnostní riziko.“)

Podle Z. Brzezinskeho abychom vyhráli válku proti teroristům ze středního východu, musíme pracovat na obou klíčových věcech, je třeba vyhladit teroristy, ale zároveň musíme prosazovat politické procesy, kterými se dá čelit vzniku vhodného podhoubí pro terorismus. Takovéto řešení není ústupek terorismu, ale nezbytná složka strategie, jak eliminovat teroristické podsvětí. Reakce na hrozbu terorismu a šíření zbraní hromadného ničení se neobejde bez USA, ale nemůže vycházet pouze z nich. Válka proti terorismu na středním východě povede ke skutečné porážce teroristických organizací pouze tehdy, pokud terorismus ztratí svou společenskou přitažlivost a tedy i schopnost získávat nové lidi, a jestliže vyschnou jeho finanční zdroje. Vítězství v tomto boji nejspíš poznáme jedině ze zpětné vazby. Šíření zbraní pak dostaneme pod kontrolu pouze tehdy, budou-li podezřelé snahy národních států pod účinnou mezinárodní kontrolou nebo je zastaví vnější síla. V obou případech bude rozhodující americká účast, ale dosáhnout daných cílů bude mnohem snazší, pokud americké iniciativy získají mezinárodní podporu. Teroristický čin z 11. září zmobilizoval americkou zahraniční politiku, zrychlil prozápadní přesměrování Ruska, přispěl ke štěpení svazku mezi Evropou a Amerikou, zvýšil neklid americké ekonomiky a změnil tradiční americkou koncepci občanských práv a svobod. Je v zájmu americké národní bezpečnosti, aby muslimští věřící (tak jako lidé v dnes úspěšnějších a demokratičtějších neislámských oblastech) začali vnímat sebe sama jako součást vznikající globální společnosti. Je zásadně důležité, abychom pochopili, že na vření v muslimském světě musíme pohlížet primárně regionální, nikoli globální perspektivou, a spíše geopolitickým než teologickým prizmatem. Islámský svět je nejednotný, a to jak politicky, tak nábožensky. Je politicky nestabilní a vojensky slabý a ještě tak nějakou dobu zůstane. Nenávist vůči USA, třebaže ovládá některé muslimské země, vychází z poměrně konkrétních politických příkoří, nikoli z obecné náboženské zaujatosti, například íránská národní zášť vůči USA má své kořeny v americké podpoře perského šacha, arabskou nenávist živí americká podpora Izraele a v Pákistánu panuje přesvědčení, že USA straní Indii.

Prezident Buhs jr. ve své řeči ve West Pointu 1.6.2002 odmítl strategii zastrašování s tím, že po skončení studené války nemá vůči hrozbám terorismu a šíření zbraní hromadného ničení žádný význam, a deklaroval své rozhodnutí “bojovat proti nepříteli, rozvrátit jeho plány a postavit se nejhorším hrozbám dříve, než vyvstanou“. Stojí za pozornost, že onoho nepřítele nijak nespecifikoval, takže si ponechal tu největší možnou svobodu k nahodilé volbě cíle. Nově vyhlášená doktrína preventivní intervence vůbec neříká, podle jakých kritérií se určí, co je terorismus, a nevyjasňuje ani to, za jakých podmínek bude vyvíjení a šíření zbraní opravňovat k podniknutí preventivní akce ze strany USA. USA si tak v podstatě přivlastnily právo určovat, kdo je nepřítel, a bojovat proti němu, aniž by se nejdříve snažily dosáhnout mezinárodní shody na společně definici hrozby. Zavedenou doktrínu o oboustranně zaručené destrukci (známou jako MAD) tak nahradila nová koncepce jednostranně zaručené destrukce.

A právě zde mi jako problém připadá, co asi může být konečným výsledkem boje proti globálnímu terorismu, který vyhlásily USA po útoku z 11. září 2001 (opomeneme-li, že tento terorismus může být v různé míře cíleně vytvářen a podporován, a zneužit k různým geopolitickým či ekonomickým cílům), uvážíme-li, že terorismus, resp. sklony páchat teroristické činy jsou s největší pravděpodobností předně důsledkem náboženského fanatismu, špatné morální výchovy, pokřiveného charakteru, sociálních problémů, a dalších předně duchovních, morálních a společenských negativních faktorů, které se mohou projevit v podstatě v jakékoliv době, ve kterékoliv společnosti, a jež tudíž nelze zastavit či vymítit pouhými vojenskými aktivitami, ekonomickými sankcemi, politickými jednáními či jinými podobnými prostředky, ale jedině hlubokým duchovním a morálním obrozením celé lidské společnosti v souladu s křesťanskými principy a více komplexními řešeními celospolečenských problémů. Z tohoto důvodu se logicky nabízí otázka, co ve skutečnosti tkví za touho vyhlášenou válkou proti globálnímu terorismu, jenž díky výše uvedeným příčinám může vést k do soudného dne trvající válce v podstatě s neustále patovými výsledky. Tato válka se tedy přirozeně může jevit jako nesmyslná a přinejmenším potenciálně nekonečná či s vysokou pravděpodobností její regrese. Ovšem právě její potenciální nekonečnost, regresivnost mohou velmi dobře sloužit různým mocenským kruhům jako zastírací manévr a prostředek k dosažení svých nejen krátkodobých ale předně dlouhodobých geopolitických, strategických či ekonomických cílů, ke kterým tuto válku potřebují.

 

Migrace

Zde bych krátce uvedl některé údaje ohledně migrace v podání Samuela Huntingtona.

Je-li demografie osudem dějin, pak pohyby populace jsou jejich motorem. Populační růst, ekonomické podmínky a vládní politika zapříčinily v minu­lých stoletích hromadnou migraci Řeků, Židů, germánských kmenů, Noru, Turků, Rusů, Číňanů i dalších národů. Kupř. v rozmezí let 1821 a 1924 se do zámoří vystěhovalo přibližně 55 milionů Evropanů, z toho 34 milionů do USA. Pří­slušníci západní civilizace dobývali a někdy i vyhlazovali jiné národy, pro­zkoumávali a osídlovali méně zalidněné země. Export lidí možná předsta­voval nejdůležitější dimenzi vzestupu Západu v době od 16.-20. stol. Koncem 20. stol. došlo k odlišné a dokonce ještě mohutnější migrační vlně. V roce 1990 dosahoval počet legálních mezinárodních pře­sídlenců kolem 100 milionů, uprchlíků bylo na 19 milionů a nelegálních přesídlenců nejméně o 10 milionů více. Tato nová migrační vlna byla částečně produktem dekolonizace, vzniku nových států a státní politiky, jež vystěhovalectví buď podporovala, anebo k němu přímo nutila. Ovšem stejně tak byla příčinou modernizace technologického vývoje. Se zdokona­leními v oblasti dopravy se migrace stala snazší, rychlejší a levnější, dále s vývo­jem komunikačních technologií vzrostl počet lidí vydávajících se za ekonomickými příležitostmi a zlepšila se možnost udržovat vztahy mezi vystěhovalci a jejich rodinami v mateřské zemi. Navíc, stejně jako v 19. stol. emigraci stimuloval hospodářský růst Západu, ve 20.stol. ji podněcoval hospodářský vzestup nezápadních společností.

Migra­ce je sebe-posilující proces. Myron Weiner tvrdí: „Řídí-li se migrace nějakým zákonem, pak tím, že jakmile jednou migrační proudění začne, samo sebe posiluje. Vystěhovalci totiž umožňují emigrovat svým přátelům a příbuzným doma – poskytují jim informace, jak vše zařídit, ale také prostředky a v nové zemi jim pomáhají najít práci a bydlení.“ To má pak za následek, řečeno Weinerovými slovy, “globální migrační krizi“.

Do 70. let 20. stol. byly evropské země přistěhovalectví celkem nakloněné, kupř. Německo či Švýcarsko imigraci podporovaly, neboť potřebovaly doplnit nedostatek pracovních sil. Když USA v roce 1965 zrušily kvóty na počet přistěhovalců z Evropy a značně změnily své zákony, vedlo to v 70.-80. letech k velkému nárůstu imigrace. Od konce 80. let se postoj k imigraci a imigrační politice Evropy a USA změnil díky vysoké míře nezaměstnanosti a převážně neevropskému původu čím dále většího počtu imigrantů, noví přistěhovalci přicházeli především z nezápadních společností. 

 

Fakta ohledně migrace v 90. letech 20. stol. v USA a některých částech západní Evropy

V roce 1990 na základě průzkumů se 76% francouz­ské veřejnosti domnívalo, že v jejich zemi žije příliš mnoho muslimů, 46% zastávalo názor, že je tam příliš mnoho černochů, 40% že ve Francii žije příliš Asijců a 24% si myslelo, že je v jejich zemi pří­liš Židů. Z této doby lze doplnit ještě následující: Francouzi do svých zastupitelských orgánů přijí­mali černé Afričany mluvící dokonale francouzsky, ovšem do škol nepřijí­mali muslimské dívky, které nosily závoj. V roce 1990 Jacques Chirac prohlásil, že imigrace musí být naprosto zastavena, ministra vnitra Charles Pasqua žádal v roce 1993 nulovou migraci, proti-přistěhovalecké postoje zaujímali také Francois Mitterand, Edith Cresconová, Valery Giscard d´Estaing a další politici hlavních stran. Ve volbách roku 1993 zvítězily konzervativní strany a vládní politika se ohledně přistěhovalectví zpřísnila.

V roce 1994 odpovědělo 47% dotázaných Němců, že by v sousedství svého bydliště raději neměli Araby, 39% nechtělo Polá­ky, 36% Turky a 22% Židy. Znepokojení nad problémem imigrace vyjádřil rovněž německý spolkový kancléř Helmut Kohl a spolu s ním i ostatní němečtí politici. Nejvýrazněj­ším projevem těchto obav byl dodatek k článku XVI německé ústavy, podle něhož bude azyl udělován “pouze lidem pronásledovaným z politických důvodů“ a dojde ke snížení příspěvků poskytovaných žadatelům o azyl. V roce 1992 přišlo do Německa požádat o azyl 438.000 lidí, v roce 1994 pouze 127.000.

Velká Británie přistěhovalectví radikálně omezila na 50.000 imigrantů ročně již v roce 1980, proto zde tento problém vyvolal menší napětí a méně projevů nesouhlasu než na kontinentě. Nicméně v letech 1992 až 1994 Velká Británie snížila počet těch, jimž byl každoročně azyl udělen, z více než 20.000 na necelých 10.000.

Celkově lze tedy říci, že v polovině 90. let západní evropské země neúprosně míři­ly k omezení, ne-li eliminaci počtu přistěhovalců z neevropských zemí.

V USA vystoupil problém imigrace do popředí o něco poz­ději než v Evropě a zdaleka nedosáhl takové emocionální intenzity. USA byly vždy zemí otevřenou přistěhovalcům, samotné se jako takové chápaly a v jejich dějinách docházelo k velice úspěšným procesům asimila­ce. Navíc v osmdesátých a devadesátých letech byla míra nezaměstnanosti v USA podstatně nižší než v Evropě, a strach ze ztráty zaměstnání tak nebyl rozhodujícím faktorem, který by utvářel postoje vůči přistěhovalectví. Navzdory těmto faktorům se však čtvrt století poté, co byl v roce 1965 přijat zákon umožňující masivnější asijskou a latinskoamerickou imigraci, americké veřejné mínění změnilo. V roce 1965 si pouze 33% lidí přálo nižší počet přistěhovalců. V roce 1997 to bylo již 42%, roku 1986 49% a v letech 1990 a 1993 dokonce 61%. Výzkumy veřej­ného mínění z devadesátých let konzistentně vykazují 60 nebo i více procent lidí, již touží po omezení počtu přistěhovalců. 

V roce 1994 změnil svůj dřívější postoj i Clintonův kabinet — přikročil ke zpřísnění imigračních kontrol, pravidel pro udělování politického azylu, posílení Imigrační a naturalizační služby, pohraniční stráže a k výstavbě fyzických bariér podél mexické hranice. V roce 1995 navrhl Výbor pro imigrační reformu ustavený Kongresem v roce 1990 snížit počet přistěho­valců ročně z 800.000 na 550.000 s tím, že přednost se měla dávat malým dětem a oddaným párům, nikoli příbuzným imigrantů, kteří již získali ame­rické občanství, což notně “popudilo asijsko-americké a hispánské rodi­ny“. Mnohé z návrhů komise realizovala legislativa a objevila se i další opatření omezující přistěhovalectví. O těchto opatřeních Kongres jednal v letech 1995-1996.

V polovině 90. let se Evropa stejně jako USA vydaly cestou omezování počtu imigrantů z neevropských zemí. Muslimské komunity, ať již turecké v Německu nebo alžírské ve Francii, se neintegrovaly do kultury v hostitelské zemi, a je celkem zjevné, že ani nemají ochotu se integrovat. Jaen Marie Doménách v roce 1991 prohlásil: ,,Po celé Evropě roste strach z muslimské komunity přetínající evropské hrani­ce a vytvářející tak jakýsi třináctý národ Evropského společenství.“ A dále se mladí nezaměstnaní příslušníci druhé generace Arabů a Turků ve Španělsku, Francii, v Itálii a Německu s většinovou společností neztotožňují a značně se radikalizují.

Koncem 20. století mířilo nejvíce přesídlenců a uprchlíků z jedné nezápadní společnosti do jiné. Podle odhadů žilo v roce 1990 v USA na 20 milionů přistě­hovalců první generace, v Evropě 15,5 milionu, v Austrálii a Kanadě 8 milionů. V největších evropských zemích tvořili přistěhovalci 7-8% celkové populace. V USA to v roce 1994 bylo 8,7%, což je dvakrát více než v roce 1970. V Kalifornii tvořili přistěhovalci dokonce 25% obyvatelstva a v New Yorku 16%. Během ce­lých 80. let se do USA přistěhovalo zhruba 8,3 milionu lidí, v necelé první polovině let 90. to bylo již 4,5 milionu. V Německu v roce 1990 žilo l.675.000 Turků, hned po nich následovali Jugoslávci, Italové a Řekové. Do Itálie zase proudili přistěhovalci přede­vším z Maroka, Spojených států (patrně z větší části vracející se američtí Italové), Tuniska a Filipín. Ve Francii žilo v polovině 90. let na 4 miliony muslimů, v západní Evropě jejich celkový počet činil 13 milionů. V padesátých letech byly dvě třetiny přistěhovalců do USA z Evropy a Kanady, v letech 80. pocházelo zhruba 35% z mnohem vyššího počtu imigrantů z Asie, 45% z Latinské Ameriky a z Evro­py a Kanady pouze necelých 15%. Přirozený populační růst je ve Spojených státech malý, v Evropě prakticky nulový. Přistěhovalci se vyzna­čují velkou porodností, a tudíž v budoucnosti budou tvořit většinu popu­lačního růstu západních společností. Počátkem devadesátých let tvořili muslimové dvě třetiny přistěhovalců do Evropy.

Do roku 2020 má podle odhadů počet obyvatel arabských zemí stoupnout z 280 miliónů na 410 až 460 miliónů, což bude zhruba odpovídat populaci všech 25 členských států EU. Většina těchto lidí bude mladší 30-ti let a podle nedávné studie arabských odborníků hodlá asi polovina všech Arabů, jimž dnes je kolem 30-ti let, z rodné země odejít, třetina až polovina přitom chce emigrovat do Evropy. Pokud v arabských zemích nedojde k žádným změnám, budou se desítky miliónů mladých lidí snažit vyměnit Blízký východ za blízký západ. Proto mírová hospodářská a politická transformace Blízkého východu není tedy především v zájmu Ameriky ale Evropy. Ovšem pokud migraci podněcuje demografický tlak, je možné, že muslimská imigrace by mohla v roce 2025 být již o moc menší.

 

Muslimské organizace

Hluboký zájem o muslimskou identitu a jednotu islámu podpořila dekolonizace, demografický růst, industrializace, urbanizace a změna mezinárodního ekonomického řádu, která mimo jiné úzce souvisela s ropným bohatstvím nacházejícím se na muslimském území. Moderní komunikace posílila vztahy mezi muslimskými národy, prudce roste počet těch, kteří podnikají pouť do Mekky, čímž vlastně vytvářejí silnější smysl pro společnou muslimskou identitu – lidé tuto pouť podnikají až z tak vzdálených zemí jako je Čína, Senegal, Jemen či Bangladéš. Na blízkovýchodních univerzitách studuje čím dále více studentů z Indonésie, Malajsie, jižních Filipín či Afriky. To pomáhá šíření myšlenek a vytváření osobních kontaktů bez ohledu na národní hranice. Mezi muslimskými intelektuály a náboženskými učiteli vzrůstá počet konferencí a setkání, která se konají kupř. v Teheránu, Mecce či Kuala Lumpur.

V roce 1969 zorganizovali představitelé Saudské Arábie společně s politiky z Pákistánu, Maroka, Íránu, Tuniska a Turecka v Rabatu první islámský summit. Z toho následně vzešla Organizace států islámské konference (OIC), která byla formálně ustanovena v roce 1972 a jejíž ústředí se nachá­zelo ve Džiddě. Do této organizace v současnosti patří prakticky všechny země s většinou muslimské populace. Navíc vlády Saudské Arábie, Pákistánu, Íránu a Libye sponzorovaly a podporovaly nevládní organizace, jako jsou Světový muslimský kongres (vytvořený Pákistánem) či Muslim­ská světová liga (vytvořená Saudskou Arábií), a stejně tak mnoho, často velmi vzdálených režimů, stran, hnutí a věcí, o nichž se domnívali, že mají stejnou ideologickou orientaci jako oni, a že “obohacují tok informací a bohatství mezi muslimy“. V roce 1991, po válce v Perském zálivu, založil súdánský vůdce Hassan al-Turabí Lidovou arabskou a islámskou konferenci (PAIC) jako protiklad Saudskou Arábií ovládané OIC. Třetí konference PAIC v Chartúmu počát­kem roku 1995 se zúčastnilo několik stovek delegátů islamistických organi­zací a hnutí z osmdesáti zemí. Atd., atd.

 

Konfliktnost

K posouzení, zda islámské náboženské postoje, projevující se terorismem, pácháním násilí ve jménu šíření islámské víry, je vlastní samotnému islámu jako takovému, by bylo vhodné prozkoumat islám a muslimské národy trochu zpět do historie a také prozkoumat mentalitu muslimů.

14 století dějin nám ukazuje, že vztahy mezi islámem a křesťanstvím, katolickým i pravoslavným, byly po celou tuto dobu velmi bouřlivé a konfliktní. V konfliktu mezi křesťanstvím a islámem někdy sice převažovala jakási mírová koexistence, častěji se však tyto vztahy vyznačo­valy intenzivní rivalitou různého stupně horké války.  

Původní arabsko-islámský rozmach, trvající od počátku 7. stol. až do poloviny 8. stol., zajistil muslimům nadvládu v severní Afri­ce, na Iberském poloostrově, Blízkém východě, v Persii a v severní Indii. Přibližně po dvě staletí byla hranice mezi islámem a křesťanstvem stabilizo­vaná. Pak koncem 11. stol. křesťané opět získali kontrolu nad západním Středomořím, dobyli Sicílii a zmocnili se Toleda. Roku 1095 začaly křížové výpravy a po půldruhé století se křesťanští vládci pokoušeli s čím dál menším úspěchem ustavit křesťanskou vládu ve Svaté zemi a přilehlých oblastech na Blízkém východě. Akkon, svou poslední oporu na Východě, ztratili křižáci v roce 1291. Mezitím se však na scéně objevili osmanští Turci, kteří nejprve oslabili Byzanc a posléze dobyli i většinu Balkánu stejně jako severní Afriku, v roce 1453 se zmocnili Cařihradu a roku 1529 stanuli před Vídní.

Bernard Lewis napsal: „Téměř celé jedno tisíciletí, od prvního přistání Maurů ve Španělsku až po druhé turecké obléhání Vídně, se Evropa nacházela pod stálou islámskou hrozbou.“ Islám je jedinou civi­lizací, které se kdy podařilo zpochybnit přežití Západu, přičemž to dokázal již nejméně dvakrát. Ovšem v 15. stol. začal nastávat obrat. Křesťané postupně dobyli Iberský poloostrov, reconquista byla zakončena v roce 1492 dobytím Granady. Mezitím západní vynálezy na poli námořní navigace umožnily nejprve Portugalcům a po nich i dalším Evropanům obeplout srdce islámu a proniknout do Indického oceánu i dál. V téže době svrhli Rusové tatar­skou nadvládu, pod kterou se nacházeli po dvě staletí. Osmanská říše podnikla ještě jeden, poslední pokus o expanzi, jenž skon­čil marným obléháním Vídně v roce 1683. Tento neúspěch znamenal počá­tek dlouhého ústupu, jehož součástí byl i boj pravoslavných národů na Bal­káně za osvobození od osmanské nadvlády, expanze habsburského impéria a rychlé ovládnutí Černého moře a Kavkazu Ruskem.

Po 1. sv. v. Itálie, Francie a Velká Británie ustavily na všech zbývajících osmanských územích s výjimkou teritoria Turecké republiky svou přímou nebo nepřímou vládu. Do roku 1920 zůstaly v nějaké podobě na Západu nezávislé pouze čtyři muslimské země – Saudská Arábie, Írán, Turecko a Afghá­nistán.

Západní kolonialismus začal pomalu upadat ve 20. a 30. letech 20. stol., úpadek se rapidně zrychlil po 2. sv. v. Vlády, které se k moci dostaly okamžitě po dekolonizaci, se řídily západní ekonomickou a politickou ideologií a byly rovněž prozápadně orientované, tedy až na malé výjimky jako Alžírsko a Indonésie. Nicmé­ně v jedné zemi po druhé se k moci dostávaly vlády, jež se se Západem ztotožňovaly v mnohem menší míře, nebo byly dokonce vysloveně protizápadní. To byl případ Iráku, Libye, Jemenu, Sýrie, Íránu, Súdánu, Libanonu a Afghánistánu. O něco méně dramatické změny stejným směrem nastaly v orientaci ostatních zemí včetně Tuniska, Indonésie a Malajsie. Pod znač­ným vnitřním tlakem islamistických stran se nacházejí i dva nejspolehlivěj­ší spojenci USA během studené války, Turecko a Pákistán, a jejich vztahy se Západem jsou vystavovány stále většímu napětí.

Protizápadní reakci islámu lze spatřit také i v hlavních intelektuálních výpa­dech islámského obrození.

V roce 1995 byl jediným muslimským státem, jehož orientace byla silně­ji prozápadní než o deset let dříve, Kuvajt. Nejbližšími spojenci Západu v muslimském světě jsou v současnosti právě země jako Kuvajt, Saudská Arábie a šejcháty v Perském zálivu závislé na Západu vojensky nebo státy jako Egypt a Alžírsko, které na něm jsou závislé ekonomicky. Koncem osm­desátých let, když padly komunistické režimy ve východní Evropě, totiž vyšlo najevo, že Sovětský svaz nebude již schopen tyto země vojensky ani hospodářsky podporovat. Pokud by se však ukázalo, že si to nebude moci dovolit ani Západ, patrně by o spojenectví těchto muslimských zemí přišel stejně jako Rusko.

Během války v Afghánistánu vznikla rozsáhlá síť neoficiálních a podzem­ních skupin veteránů, kteří pak bojovali za islámskou věc v Alžírsku, Čečensku, Egyptě, Tunisku, Bosně, Palestině, Filipínách a jinde. Po válce se jejich řady obnovily vojáky vyškolenými u Péšávaru a také v táborech podporovaných nejrůznějšími frakcemi i těmi, kdo je podporo­vali už z Afghánistánu. Společné zájmy, které sdílely radikální režimy a hnutí, dokázaly někdy překonat tradičnější nepřátelství, následně došlo k úzkých vojenským spolupracím mezi různými islámskými zeměmi, a též k vytvoření spojení mezi sunnitskými a šíitskými fundamentalistickými skupinami. Ovšem absence islámského ústředního státu, tedy nejsilnější islámské mocnosti, která by pomáhala řešit problémy v muslimském světě, výrazně přispívá ke všudypřítom­ným vnitřním i vnějším konfliktům, které jsou pro islám charakteristické. Toto povědomí bez soudržnosti islám oslabuje, pro ostatní civilizace pak představuje hrozbu.

Zhroucení SSSR začátkem 90. let znamenalo nezávislost pro další muslimské společnosti. Podle jedné analýzy zabraly nemuslimské vlády v letech 1757 až 1919 92 územních jednotek, na nichž žili muslimové. V roce 1995 bylo 60 devět z nich opět pod muslimskou vládou a převážně muslimskou populaci mělo zhruba 45 nezávislých států. To, že tyto změny doprovázelo násilí, potvrzuje i skutečnost, že polovina všech válek v rozmezí let 1820 a 1929 mezi dvěma státy patřícími k odlišným náboženstvím se odehrála mezi muslimy a křesťany.

Konflikty mezi islámem a západem ve 20. stol. se zvýšily díky kombinaci těchto faktorů: Za 1, Důsledkem muslimského populačního růstu byl velký počet nezaměstnaných mladých lidí, kteří byli naplněni nespokojeností, z těch se pak rekrutovali přívrženci islámské věci, vyvíjeli tlak na sousední národy a stěhovali se na západ. Za 2, Islám­ské obrození dodalo muslimům novou důvěru v jejich jedinečný charakter i hodnotu vlastní civilizace ve srovnání se Západem. Za 3, U muslimů vyvolaly velký odpor západní snahy univerzalizovat vlastní hodnoty a instituce, udržet si hospodářskou i vojenskou nadřazenost, stejně jako pokusy o intervence v konfliktech muslimského světa. Za 4, S pádem komunis­mu zmizel společný nepřítel islámu a Západu, v důsledku čehož se tak jeden stal hlavní hrozbou pro toho druhého. Za 5, Stále rostoucí kontak­ty a větší promísení muslimů s obyvateli západu vytváří v obou skupinách nový smysl pro vlastní identitu a pro její odlišnost od identity toho druhé­ho. Interakce a promísení rovněž vyvolávají spory týkající se práv členů jedné civilizace v zemi ovládané členy civilizace druhé.

Z celkem dvaceti osmi konfliktů, k nimž došlo v polovině devadesátých let na zlomo­vých liniích mezi muslimy a nemuslimy, se jich plných devatenáct odehrá­lo mezi muslimy a křesťany.

Předmětem sporů mezi islámem a Západem není toli­ko území, jako spíše širší inter-civilizační otázky, například šíření zbraní hromadného ničení, dodržování lidských práv a demokracie, moc nad ropnými zdroji, migrace, islámský terorismus a západní vměšování se do problémů islámského světa. Příslušníci obou komunit stále více uznávají rostoucí intenzitu tohoto historického antagonismu, a to hlavně po konci studené války. Například v roce 1991 uvedl Barry Buzan několik důvodů pro tvrzení, že “mezi Zápa­dem a islámem dochází ke společenské studené válce, ve které bude Evro­pa stát v první linii“. – ,,Tento vývoj má částečnou spojitost s protikladem mezi sakrálními a sekulárními hodnotami, částečně s historickou rivalitou mezi křesťanstvím a islámem, částečně s žárlivou povahou západní moci, částečně s nepřátelstvím, které vyvolává dominance západu v postkoloniálním politickém uspořádání blízkého východu a částečně s hořkostí a ponížením, která vyvolává nepříznivé porovnání jednotlivých úspěchů islámské a západní civilizace v posledních dvou stoletích.“ Navíc, dodává, “společenská studená válka s islámem by mohla celkově posílit evropskou identitu v klíčovém okamžiku pro vývoj Evropské unie“. A tak “na Západě mohou existovat významné komunity, které nejenom že budou tuto společenskou studenou válku s islámem podporovat, ale dokonce i podněcovat“. Podle poznámek italského žurnalisty Paola Valentina, který se Berlusconiho tiskové konference v roce 2003 zúčastnil, řekl Berlusconi toto: ,,Západní svět si nevyhnutelně musí podrobovat jiné národy a měnit je ke svému obrazu. To jsme udělali s komunistickým světem a částmi světa islámského. Bohužel, je tu ještě část islámského světa, která zaostává o čtrnáct set let. To musíme mít na paměti a uvědomovat si sílu naší civilizace, její nadřazenost a převahu.“

Přední odborník na oblast islámu Bernard Lewis se v roce 1990 pokoušel analyzovat “kořeny muslimské zuřivosti“ a svou analýzu uzavřel těmito slovy: ,,V současnosti by již mělo být jasné, že před sebou máme náladu a hnutí daleko přesahující rovinu otázek, politiky i vlád, které tuto politiku sledují. Jde o samotný střet civilizací, možná iracionální, nicméně nepochybně je historickou reakcí odvěkého soupeře na naše židovsko-křesťanské dědictví, na naši sekulární současnost a na světovou expanzi obou těchto fenoménů. Je nanejvýš důležité, abychom se my na naší straně nenechali vyprovokovat ke stejně historické, avšak také stejně iracionální reakci vůči tomuto soupeři.“

Podobné postřehy se objevily i uvnitř islámské komunity. Jeden přední egyptský novinář tak například píše, že “existují neklamné příznaky, že se stupňuje konflikt mezi židovsko-křesťanskou západní etikou a hnutím za islámské obrození, jež se dnes rozpíná od Atlantského oceánu na západě až po Čínu na východě“. Jeden významný muslimský indický intelektuál zase v roce 1992 předpovídal, že “další soupeř západu vzejde z muslimského světa. V islámských národech rozprostírajících se od Maghrebu až po Pákistán se zrodí zápas o nový světový řád“. Podle předního tuniského právníka tento zápas již probíhá – “kolonialismus se snažil deformovat všechny kulturní tradice islámu. Sám nejsem islamista, nedomnívám se, že jde o konflikt mezi náboženstvími, ale jde o konflikt mezi civilizacemi“.

V 80. a 90. letech se celkový trend islámu vyznačoval protizápadní orientací. Částečně to bylo důsledkem islámského obrození a reakce na “westoxikaci“ muslimských společností. Utvrzení islámu, ať už v jakékoli jeho sektářské podobě, znamená zavržení evropského a ame­rického vlivu na místní společnost, politiku a morálku. V minulosti mus­limští politici svým občanům občas říkali: „Musíme se pozápadnit“. Jestli však podobnou větu nějaký muslimský představitel pronesl v posledním čtvrtstoletí 20. stol., pak šlo o skutečnou výjimku. Zejména ve zmíněné době je vskutku velice obtížné najít výrok nějakého muslima, ať už politika, úředníka, akademika, podnikatele či novináře, který by vychvaloval západní hodnoty a instituce. Místo toho muslimové zdůrazňují rozdíly mezi svou civilizací a Západem, nadřazenost vlastní kultury a nutnost udržet její integritu tváří v tvář západnímu vlivu. Muslimové se obávají a cítí odpor k západní moci a hrozbě, kterou tato moc představuje pro jejich společnost a víru. Západní kulturu vnímají jako materialistickou, zkaženou, úpadkovou a nemorální. Rovněž ji vidí jako svůdnou, a tak o to silněji zdůrazňují nutnost klást odpor jejímu vlivu na muslimský způsob života. Muslimové stále častěji napadají Západ nikoli snad proto, že by vyznával špatné náboženství, jež je ostatně stejně jako islám “náboženstvím knihy“, ale proto, že západ žádné náboženství nemá. Z muslimského pohledu je sekularismus, bezbožnost, a tudíž nemorálnost mnohem větším zlem než západní křesťanství. Během stu­dené války západ označoval své nepřátele jako “bezbožné komunisty“, v konfliktu civilizací po studené válce vnímá zase islám svého nepřítele jako “bezbožný Západ“.

Multipolární a multicivilizační svět, který vznikl po studeně válce, postrádá dřívější fundamentální rozštěpení. Nicméně dokud bude pokračovat muslimský demografický a asijský ekonomický růst, budou ústředním rozštěpením globální politiky konflikty mezi Západem a jemu nepřátelskými civilizacemi. Vlády muslimských států budou pravděpodobně k Západu zaujímat stále nepřátelštější postoj a mezi islámskými skupinami a západní­mi společnostmi bude docházet k násilným střetům malé, někdy však i velké intenzity. Vztahy Spojených států s Čínou, Japonskem i dalšími asij­skými zeměmi budou značně konfliktní povahy, a budou-li Spojeně státy chtít zabránit Číně stát se hegemonem v Asii, mohlo by dojít i k závažnému válečnému konfliktu. Za těchto podmínek bude pokračovat spojení konfuciánských a muslim­ských společností, jež se možná ještě rozšíří a prohloubí. Pro tuto alianci měl zásadní význam společný postup muslimských a čínských společností, když kladly Západu odpor v otázkách šíření zbraní, dodržování lidských práv i dalších záležitostech. Jádro koalice tvořily úzké vztahy mezi Pákistá­nem, Íránem a Čínou, které vykrystalizovaly počátkem devadesátých let, když čínský prezident Jang Šang-kehun navštívil Írán a Pákistán a íránský prezident Rafsandžání Pákistán a Čínu. Tyto návštěvy zvěstovaly “rodící se spojenectví mezi Pákistánem, Íránem a Čínou“. Na své cestě do Číny Rafsandžání v Islámábádu prohlásil, že mezi Íránem a Pákistánem existuje “strategická aliance“ a že napadení Pákistánu by bylo považováno i za napadení Íránu. Ovšem nadšení pro úzkou protizápadní alianci konfuciánských a islám­ských států na čínské straně pohaslo, když prezident Ťiang Ce-min v roce 1995 prohlásil, že Čína nebude uzavírat spojenectví se žádnou zemí. Tato pozice patrně odráží klasický čínský názor, podle něhož Čína jakožto cen­trální mocnost neboli Říše středu formální spojence nepotřebuje, neboť ostatní země shledají, že je v jejich zájmu s Čínou spolupracovat. Na druhé straně si však vzhledem ke svým sporům se Západem bude cenit partner­ství s dalšími protizápadními státy, přičemž ty islámské tvoří největší a nej­vlivnější část. Navíc Čína má stále stoupající spotřebu ropy, a to ji patrně donutí ještě rozšířit své vztahy s Íránem, Irákem, Saudskou Arábií, ale také Kazachstánem a Azerbájdžánem. Takováto osa “ropa za zbraně“, po­znamenal v roce 1994 jeden odborník zabývající se energetikou, “nebude již muset poslouchat příkazy z Londýna, Paříže nebo Washingtonu“.

Na místech mezi muslimy a národy jiných civilizací, katolické, protestantské, pravoslavné, hinduistické, čínské, bud­dhistické, židovské, byly vztahy obecně antagonistické a většina z těchto vztahů někdy v minulosti přerostla v ozbrojený konflikt, mnoho přímo v 90. letech. Ať se podíváme na kteroukoli hranici islámu, všude vidíme, že muslimové mají značné problémy s mírovým soužitím se svými sousedy. Přirozeně zde vyvstává otázka, zda tento vzorec konfliktů mezi muslimy a nemuslimy na konci 20. stol. skutečně vyjadřuje vztahy mezi různými civilizačními skupinami. Odpověď zní záporně, neboť muslimové tvoří pouhou pětinu světové populace, ovšem v 90. letech se podíleli na násilí mezi různými skupinami mnohem větší měrou než národy které­koli jiné civilizace. Důkazů pro toto tvrzení je mnoho:

• 1.V letech 1993-1994 se muslimové účastnili 26 z 50 etno-politických konfliktů analyzovaných Tedem Robertem Gurrem. 20 z nich se odehrálo mezi skupinami z různých civilizací, 15 mezi muslimy a nemuslimy. Jednoduše vyjádřeno, mezicivilizačních konfliktů s muslimskou účastí bylo 3x více než konfliktů mezi všemi ostatními nemuslimskými civilizacemi. Konfliktů uvnitř islámu bylo rovněž více než v jakékoli jiné civilizaci, a to včetně kmenových konfliktů v Africe. Oproti tomu Západ se zúčastnil pouze dvou intercivilizačních konfliktů a v rámci něho samotného proběhly jen dva konflikty. Navíc konflikty s muslimskou účastí vykazovaly velký počet obětí. Ze 6-ti válek, v nichž podle Gurrovy analýzy přišlo o život 200.000 lidí a více, se 3 odehrály mezi muslimy a nemuslimy (Súdán, Bosna, Východní Timor), 2 mezi muslimy (Somálsko, Irák--Kurdové) a jenom 1 mezi nemuslimy (Angola).
• 2.List New York Times vytvořil seznam 48 míst, na nichž během roku 1993 došlo k 59 etnickým konfliktům. V polovině případů se jednalo o střet muslimů s nemuslimy. Plných 31 konfliktů se odehrálo mezi skupinami z různých civilizací a dvě třetiny těchto mezicivilizačních konfliktů (21) se (v souhlase s Gurrovou analýzou) odehrály mezi muslimy a příslušníky jiné civilizace.
• 3.V jiné analýze napočítala Ruth Leger Sivardová v průběhu roku 1992 29 válek (válku definovala jako konflikt s 1.000 a více oběť­mi). 9 z nich probíhalo mezi muslimy a nemuslimy, přičemž mus­limové opět vedli více válek než lidé z ostatních civilizací. Tyto různé statistické přehledy tak poukazují ke stejnému závěru, že počát­kem 90. let se muslimové podíleli na skupinovém násilí větší měrou než nemuslimovč a dvě třetiny až tři čtvrtiny mezicivilizačních válek se odehrávaly mezi muslimy a nemuslimy. Hranice islámu jsou hrani­cemi krvavými a stejný je i jeho vnitřek.

Sklon muslimů k ozbrojeným konfliktům naznačuje i samotný stupeň militarizace muslimských společností. V 80. letech byl vojenský koeficient (tj. počet vojenského personálu na 1.000 občanů) i vojenský index (koeficient upravený podle bohatství země) muslimských zemí znač­ně vyšší než v případě ostatních. Oproti tomu křesťanské země měly tyto ukazatele značně nižší než ostatní země. Průměrné vojenské koeficienty a indexy muslimských zemí byly zhruba 2x větší než v případě křes­ťanských zemí. James Payne proto usuzuje: „Je zcela evidentní, že existuje spojitost mezi islámem a militarismem.“ Muslimské země stejně tak vykazují tendenci uchylovat se v mezinárod­ních krizích k násilí, použily jej v 76 z celkového počtu 142 případů krize, v nichž se ocitly v letech 1928 až 1979. V 25 případech bylo násilí primárním prostředkem řešení krize, ve zbývajících 51 bylo použito ve spojení s jinými prostředky. Navíc když muslimské státy k nási­lí sáhly, většinou se uchylovaly k násilí na vysokém stupni intenzity, což ve 41% případů použití násilí znamenalo válku v plném rozsahu, ve 38% závažné ozbrojené střety. Zatímco muslimské státy se k násilí uchýlily v 53,5% krizových případů, Velká Británie pouze v 11,5, USA v 17,9 a SSSR v 28,5. Z největších mocností uplatňo­vala při řešení krizí větší míru násilí pouze Čína, a to v 76,9% přípa­dů. Muslimská bojechtivost a násilí tak jsou realitou 2. pol. 20. stol., realitou, již nemohou popírat muslimové ani ne-muslimové.

Možným zdrojem konfliktů mezi muslimy a nemuslimy je také feno­mén, který jeden státník s odvoláním na svou vlastní zemi nazval muslim­skou “nestravitelností“. Ta však funguje v obou směrech, neboť muslimské země mají problémy s nemuslimskými menšinami, srovnatelné s těmi, s nimiž se potýkají nemuslimské země v případě menšin muslimských. Islám je ale v ještě větší míře než křesťanství absolutistickou vírou, totiž smazává se v něm rozdíl mezi náboženstvím a politikou, je vytyčena ostrá hranice mezi těmi v dar al-islám a těmi v dar al-harb. V důsledku toho mají konfuciáni, bud­dhisté, hinduisté, západní i východní křesťané menší problémy přizpůsobit se vzájemnému soužití mezi sebou než přizpůsobit se soužití s muslimy. Například Číňané jsou ekonomicky dominantní menšinou ve většině jiho­východních asijských zemích, úspěšně se asimilovali do společnosti buddhistického Thajska i katolických Filipín, v těchto zemích prakticky nena­jdeme případy proti-čínského násilí ze strany většinových skupin. Naopak v muslimské Indonésii a Malajsii docházelo k násilnostem na Číňanech a jejich role v těchto společnostech zůstává choulostivým a nebezpečným bodem. V Thajsku a na Filipínách tomu tak však není.

Je tedy více než jasné, že muslimové představují pro západ a křesťany nebezpečí.

 

Západ a multikulturalismus

Významnými problémy západu jsou morální úpadek, kulturní sebevražda a politická nejednotnost. Mezi často zdůrazňované projevy morálního úpadku patří:

• 1.Nárůst asociálního chování, jako je zločinnost, užívání drog a násilí obecně.
• 2.Úpadek rodiny, včetně zvyšujícího se počtu rozvodů, nemanželských dětí, těhotenství mladistvých a neúplných rodin.
• 3.Přinejmenším v USA úpadek “sociálního kapitálu“, tj. členství v dobrovolných sdruženích, a úpadek mezilidské důvěry spoje­né s takovýmto členstvím.
• 4.Stále nižší oddanost vědění a intelektuálním aktivitám, což se v USA projevuje klesající úrovní dosaženého vzdělání.

Západní kulturu problematizují také skupiny, které se nacházejí uvnitř ní samotné. Jedno takové nebezpečí pochází od přistěhovalců z jiných společností, kteří odmítají asimilaci a i nadále si podržují a zdůrazňují hodno­ty, zvyky a kulturu svých domovských společností. Tento fenomén se nejvý­razněji projevuje v případě evropských muslimů, kteří jsou však, alespoň zatím, pouze nevelkou menšinou, ale stále jich přibývá. V menší míře se projevuje rovněž u Hispánců v USA, kteří jsou však menšinou velkou. Pokud v jejich případě k asi­milaci nedojde, USA se stanou rozštěpenou zemí se všemi pro takovou zemi charakteristickými potenciály pro vnitřní svár a nejednotu. V Evropě by západní civilizace mohla být podkopána oslabením svého ústředního komponentu – křesťanství. Stále nižší počet Evropanů se totiž hlásí k náboženské víře, dodržuje náboženské zvyky a podílí se na církev­ních aktivitách. Tento trend ani neodráží nepřátelství vůči náboženství jako spíše lhostejnost. Křesťanské koncepty, hodnoty a zvyky přesto prostu­pují celou evropskou civilizaci. Američané na rozdíl od Evropanů ve velké většině v Boha věří, považují se za religióz­ní národ a ve značném počtu navštěvují kostely. V Americe ještě v polovi­ně 80. let nebyly žádné známky o probíhajícím náboženském obrození, nicméně o pouhých deset let později byla zvýšená religiózní aktivi­ta již patrná. Eroze křesťanství mezi obyvateli Západu může být dlouhodobou hrozbou pro zdraví západní civilizace.

V USA se trend k multikulturalismu projevuje i v řadě legislativních kroků včet­ně zákonů o občanských právech ze 60. i 90. let. V 90. letech prohlásila Clintonova vláda podporování rozrůzněnosti za jeden ze svých nejdůležitějších cílů. Zde máme zarážející kontrast s minu­lostí. Otcové zakladatelé na rozrůzněnost pohlíželi jako na realitu a na problém, a odtud národní motto, e pluribus uniím, které si zvolil výbor Kontinentálního kongresu, v němž zasedali Benjamin Franklin, Thomas Jefferson a John Adams. I pozdější političtí vůdci, kteří se rovněž obávali nebezpečí rasové, regionální, etnické, ekonomické a kulturní rozrůzněnos­ti (jež ostatně také zapříčinila největší válku v rozmezí let 1815 až 1914), odpovídali na volání “sjednoť nás“ a podporu národní jednoty považovali za svůj nejdůležitější úkol. „Jediným zcela jistým způsobem, jak tento národ dovést ke zkáze, jak znemožnit jeho existenci jako národa vůbec, by bylo dovolit, aby se z něj stala spleť handrkujících se národností“, varoval Theodore Roosevelt. V 90. letech političtí představitelé USA toto nejenom dovolili, ale o tuto rozrůzněnost i trvale usilovali na úkor jednoty.

V jiných zemích se jejich politici někdy pokou­šeli svého kulturního dědictví zbavit a identitu své země přesunout z jedné civilizace do druhé. Dodnes se to v žádném z několika existujících případů úspěšně nepodařilo, výsledkem jsou pouze schizofrenní, rozervané země. Američtí multikulturalisté jednají podobně, když odmítají kulturní dědictví své země. Namísto toho, aby se pokoušely USA ztotožnit s jinou civilizací, si však přejí vytvořit zemi mnoha civilizací, což znamená zemi, která nebude patřit do žádné z civilizací a bude postrádat kulturní jádro. Historie nám ukazuje, že žádná takto konstituovaná země nemůže jako koherentní společnost přetrvat nadlouho. Multicivilizační Spojené státy nebudou Spojenými státy, budou Spojenými národy. Multikulturalisté rovněž napadají ústřední prvky americké ústavy, tedy na místo práv jednotlivců stavějí práva skupin, definovaných často v pojmech rasy, etnicity, pohlaví a sexuální orientace. Někteří Američané prosazovali multikulturalismus doma, jiní prosazovali univerzalismus v zahraničí a další dělali obojí. Multikulturalismus doma představuje hrozbu pro Spojené státy a Západ; univerzalizmus v zahraničí představuje hrozbu pro Západ a pro celý svět. Obě tyto formy jsou popře­ním jedinečnosti západní kultury. Globální monokulturalisté chtějí svět připodobnit Americe, domácí multikulturalisté chtějí Ameriku připodob­nit světu. Multikulturní Amerika ale není možná, protože nezápadni Ame­rika by přestala být Amerikou. Multikulturní svět je nevyhnutelný, jelikož globální impérium je nemožné. Pro zachování USA a západu bude nezbytné obnovit západní identitu. Bezpečnost světa si žádá přijetí globální multikulturality.

Všechny civilizace procházejí stejným procesem vzniku, vzestupu a úpadku. Západ se od ostatních civilizací liší nikoli způsobem svého vývo­je, nýbrž odlišnými hodnotami a institucemi. Z nich jsou nejvýznamnější křesťanství, pluralismus, individualismus a vláda zákona. Právě tyto feno­mény Západu umožnily objevit modernitu, dosáhnout globální expanze a vyvolat u ostatních společností závist. Tyto fenomény jsou navíc ze všech společností bytostně charakteristické právě pro Západ. Evropa, jak říká Arthur M. Schlesinger jr., je “pramenem —jedinečným pramenem myšlen­ky individuální svobody, politické demokracie, vlády zákona, lidských práv a kulturní svobody... To jsou evropské hodnoty, nikoli asijské, africké nebo blízkovýchodní“. Tyto hodnoty činí západní civilizaci jedinečnou a hod­nota západní civilizace spočívá nikoli v domnělé univerzálnosti, nýbrž v její jedinečnosti. Hlavní odpovědností tak není pokoušet se přetvářet ostatní civilizace podle obrazu Západu, což se nakonec vymyká i jejich upa­dající moci, ale uchovat, chránit a obnovovat jedinečné kvality západní civilizace. A protože nejsilnější zemí Západu jsou USA, leží tato odpovědnost v největší míre právě na nich.

Chtějí-li USA a evropské země uchovat západní civilizaci tváří v tvář upadající západní moci, je v jejich zájmu:

• 1.Dosáhnout větší politické, ekonomické i vojenské integrace a koordino­vat svou politiku tak, aby se státům z jiných civilizací zabránilo využívat vnitřních rozdílů.
• 2.Začlenit do NATO a Evropské unie západní země střední Evropy, tj. státy Višegrádské čtyřky, pobaltské republiky, Slovinsko a Chorvatsko. (Což již bylo učiněno).
• 3.Podporovat “pozápadnění“ Latinské Ameriky a bude-li to možné, uzavřít spojenectví mezi latinskoamerickými zeměmi a západem.
• 4.Omezovat růst konvenční i nekonvenční vojenské síly islámských a čín­ských států.
• 5.Zpomalit odklon Japonska od západu směrem ke spojenectví s Čínou.
• 6.Akceptovat Rusko jako ústřední stát pravoslaví a hlavní regionální moc­nost s legitimními zájmy na bezpečnost své jižní hranice.
• 7.Udržet západní technologickou a vojenskou převahu nad ostatními civilizacemi.
• 8.A jako nejdůležitější, uvědomit si, že intervence západu do záležitostí jiné civilizace je v multicivilizačním světě pravděpodobně tím nejnebezpeč­nějším zdrojem nestability a potenciálního globálního konfliktu.

V polovině 90. let se objevila nová diskuse o charakteru Zápa­du a jeho budoucnosti, opětovně bylo seznáno, že západ jako entita existu­je, a začaly se objevovat i rostoucí obavy o jeho budoucí existenci. Částeč­ně tuto diskusi vyvolala nutnost rozšířit hlavní západní instituci, tj. NATO, tak, aby zahrnovala i západní země na východě. Dalším podnětem byly roz­pory, které se na západě objevily ohledně reakce na rozpad Jugoslávie. Dis­kuse rovněž obecněji odrážela obavy o budoucí jednotu západu po zániku sovětské hrozby stejně jako obavy pramenící z toho, jak absence této hroz­by ovlivní postoj USA k Evropě. Západní země přicházejí stále častěji do styku s čím dál mocnějšími nezápadními společnostmi, v důsled­ku čehož si jsou mnohem více vědomy společného kulturního jádra. Potře­bu omladit atlantské společenství zdůrazňovali politici z obou stran Atlan­tiku. Pro tento krok se koncem let 1994 a 1995 vyslovili ministři obrany Německa, Francie, ministři zahraničí Francie a USA, Henry Kissinger i další významní politici. Jejich postoje dobře vyjádřil britský ministr obrany Malcom Rifkind, který v listopadu 1994 zdůraznil potřebu “atlantského společenství“ opírajícího se o čtyři pilíře, a to o “obranu bezpečnosti ztělesňovanou NATO“, “sdílenou víru ve vládu zákona a parlamentní demokracie“, “liberální kapitalismus a volný obchod“, “sdílené evropské kulturní dědictví vyvěrající z odkazu Řecka a Říma přes renesanci až ke sdíleným hodnotám, postojům a civilizaci našeho století“. V roce 1995 vypracovala Evropská komise projekt na “obnovu“ transatlantských vztahů, který vedl k podepsání rozsáhlé smlouvy mezi EU a USA. Současně mnoho evropských politiků a podnikatelů usilovalo o vytvoření transatlantské oblasti volného obchodu. Ačkoliv AFL-CIO bylo proti NAFTA i jiným opatřením na liberalizaci obchodu, jeho předseda vřele uvítal vytvoření takové transatlantské oblasti volného obchodu, která by neohrožovala zaměstnanost USA zeměmi s levnou pracovní silou. Podporovali ji jak konzervativci evropští (Margaret Thatcherová), tak američtí (Newt Gingrich) stejně jako kanadští a jiní politici.

Západ prošel první evropskou fází rozvoje a expanze trvající několik století a poté ve 20. stol. druhou fází americkou. Pokud se Severní Americe a Evropě podaří obnovit morální život, pokud budou stavět na své kulturní spřízněnosti a dokáží vytvořit úzké formy ekonomické a politické integrace jako doplněk bezpečnostní spolupráce v NATO, mohlo by dojít ke třetí, euroamerické fázi západního ekonomického bohatství a politického vlivu. Smysluplná politická integra­ce by do jisté míry mohla vyrovnat menší relativní podíl západu na světo­vé populaci, hospodářském produktu, vojenském potenciálu a v očích představitelů ostatních civilizací obnovit moc západu. “Se svou obchodní silou by konfederace EU-NAFTA mohla diktovat podmínky celému zbytku světa“, varoval malajsijský ministerský předseda Mahathir. Nic­méně zda se západ politicky a ekonomicky sjednotí, závisí rozhodující měrou na tom, jestli USA potvrdí svou západní identitu a definují svou globální úlohu jako vůdčí země západní civilizace.

 

Přijímání uprchlíků

Existuje vícero názorů, které vysvětlují, proč Evropa v současné době v takové míře přijímá uprchlíky z blízkého a středního východu a z Afriky.

Podle jednoho z nich jde o vytvoření z evropského obyvatelstva něčeho jako národnostně beztvaré masy v rámci Nového světového řádu, aby se tak setřely kulturní a národnostní rozdíly mezi jednotlivými státy Evropy. Někomu může tento názor připadat jako poněkud přitažený za vlasy, ale asi nic nelze zcela vyloučit.

Podle jiného názoru jde evropským elitám o získání většího množství mladých zdravých bojeschopných lidí pro případný střet pod taktovkou USA mezi USA + Evropou/paktem NATO na jedné straně a Ruskem na straně druhé, jenž může mnohým připadat jako názor fantasmagorický.

Podle dalšího názoru jde o to zajistit pro Evropu dostatek levných pracovních sil. A u tohoto názoru bych se rád zvláště zastavil. Důsledkem blahobytu většiny společností byla celková společenská degradace a také demografický úpadek s případným následným kolapsem či zánikem. Evropa, Severní Amerika, ale i Japonsko, a vůbec všechny ekonomicky vyspělé státy se jistě v různé míře potýkají s negativními důsledky blahobytu, jenž vede k morálnímu zotročení lidí. V takovéto situaci se lidé zpravidla snaží si docílený blahobyt a s ním i určité pohodlí udržet, díky čemuž odmítají mít vícero potomků, a kupř. dvě děti již považují za přepych. Takovíto lidé zkrátka nejsou ochotni obětovat něco ze svého blahobytu a pohodlí pro budoucnost vlastního národa a vlastní rodiny tím, že by měli více dětí. Navíc díky důchodovému systému lidé nezodpovědně až naprosto pošetile spoléhají na sociální zodpovědnost a solventnost státu, který se o ně v jejich stáří či nemoci svými důchodovými či nemocenskými dávkami postará. Sobecká honba za blahobytem a ekonomickým ziskem vede mnohé zaměstnavatele k požadavkům mladého věku, vysokého vzdělání, praxe a rodinné bez-závazkovosti na zaměstnance. Toto vše vede k tomu, že mnozí mladí lidé se soustřeďují předně na dosažení finančního zajištění, kariéry, a s pořízením potomků otálejí a odkládají ho na pozdější věk, kupř. kolem věku 30-ti let a později, ovšem s postupujícím věkem plodnost u lidí klesá, tedy pak se může stát, že se těmto lidem nepodaří mít potomky buď ve větším počtu nebo vůbec. Jistě dalším faktorem klesající porodnosti v důsledku zachování si blahobytu a pohodlí je antikoncepce. Nejedná se tedy jen o potraty ale i o používání různých antikoncepčních prostředků, pilulek, atd. Užívání antikoncepce má za následek pokles porodnosti nejen zabráněním otěhotnění ale také díky následným vedlejším účinkům ztížením možnosti v budoucnosti otěhotnět. A bohužel látky v antikoncepčních preparátech se dostávají z těl jejich uživatelů až do čističek vod, kde se ani zde mnohdy nezničí a poté nám tyto látky tečou doma z vodovodů, které všichni pijeme, a možné důsledky jsou jistě všem jasné. Blahobyt, honba za ekonomickým ziskem ve spojení s hektičností vedou k morálnímu a etickému rozvratu ve společnosti, a dále mnoho lidí vedou ke stresu a také nezdravému životnímu stylu s následkem různých onemocnění či civilizačních chorob, které v méně horších případech dělají ze zdravých produktivních lidí invalidy opět závislé na státních dávkách. Vše toto, ale jistě i jiné další faktory, jako kupř. i špatná pro-rodinná politika, atd., vede k demografickému úpadku, počet lidí v produktivním věku klesá, počet lidí v neproduktivním věku naopak vzrůstá, pak se logicky nedostává dostatku peněz na výplaty důchodů, podpor v nezaměstnanosti, atd. Má-li národ nedostatek vlastních potomků, hrozí mu demografický úpadek s mnoha následnými problémy. Národ lze udržet, bude-li mít v průměru alespoň 2,1 dítěte na 1 rodinu. A potýká-li se národ, a v našem případě v podstatě celá Evropa, s demografickým úpadkem, je potřeba nedostatek mladých lidí někým nahradit, a to pak jedině přistěhovalci, uprchlíky, pokud národ není již dlouhodobě schopen tento problém řešti svépomocí. Příjem většího počtu přistěhovalců je pro ekonomiku jako “dodání energie“, znamená příjem levné pracovní síly, zvýšení výroby a poskytování různých služeb, možné zvýšení konkurenceschopnosti mnohých firem nejen na státní ale i mezinárodní úrovni, dále zvýšení finančního objemu daní proudícího do státního rozpočtu, což je právě velmi důležité pro zajištění výplat důchodů a dalších sociálních dávek.

Je skutečností, že v mnoha případech, kdy západní země přijímaly uprchlíky ve větším množství, došlo posléze v těchto zemích k ekonomickému růstu a růstu HDP. Klasickým příkladem jsou USA v nedávné minulosti, a pak kupř. případ, kdy Německo přijalo několik miliónů Turků kdysi v 60. letech 20. stol., neboť v Turecku zuřila válka. Samozřejmě na druhou stranu má Německo s touto tureckou komunitou různé společenské problémy.

Podle s. Huntingtona změna způsobu života, jemuž západní Evropa po roce 1945 uvykla, přichází v době, kdy naše obyvatelstvo rychle stárne. Pokud půjde všechno dál jako dosud, nebudou od roku 2025 sociální státy schopné vyplácet důchodcům penze, které by jim umožňovaly alespoň přežít. Jestliže se domníváme, že něco takového je v sociální Evropě nepřípustné, musíme zreformovat penzijní systém, mít víc dětí a přijmout víc mladých přistěhovalců, kteří by penze na důchody pomáhali vydělat.

 

Rizika přijímání migrantů

Jistěže přijímání přistěhovalců a uprchlíků má svá rizika.

Hrozí, že se v důsledku velkého počtu přistěhovalců, málo schopných a ochotných se asimilovat, z Evropy a USA stanou rozštěpené společnosti, které budou tvořeny dvěma odlišnými a ponejvíce i oddělenými komunitami ze dvou odlišných civilizací. Evropa má značné obtíže s asimilací přistěhovalců, muslimové zjevně příliš nestojí o to se asimilovat, díky čemuž značný a dlouhodobý příliv imigrantů nejspíše povede ke vzniku zemí rozdělených na křesťanské a muslimské komunity. Tomu lze zabránit tehdy, budou-li evropské vlády i veřejnost připraveny nést náklady spojené s omezením imigrace. K těmto výdajům by patřily jak přímé daně na zavedení proti-přistěhovaleckých opatření, tak náklady spo­lečenské, jež by vznikly znepřátelením stávajících přistěhovaleckých komu­nit, stejně jako potenciální dlouhodobé ekonomické náklady spojené s nedostatkem pracovní síly a nižším hospodářským růstem.

Mnozí uprchlíci mohou být pro Evropu sociálně nepřizpůsobiví a může se tak vytvořit stejný problém jako s cikánskou či rómskou menšinou, a evropský sociální systém, již tak dost špatný, bude ještě více zatížen. Do Evropy se s touto migrační vlnou mohou přenést konflikty mezi jednotlivými skupinami, etniky či národnostmi těchto uprchlíků, které započaly již v jejich domovských krajinách. Možné prozření mnoha uprchlíků z ekonomické a sociální situace zde v Evropě, a zklamání z nenaplněných představ o možném ráji zde v Evropě u mnoha uprchlíků může vést k jejich nespokojenosti, různým protestům, atd., a je otázka, zda se tito uprchlíci posléze vrátí zpět do svých domovin, či zda budou migrovat dále někam jinam, anebo zda se vyrovnají se svým zklamáním a zdejší reálnou situací a zůstanou zde. Ovšem pokud uprchlíci svým pašerákům zaplatili dosti velké sumy a další migrace by pro ně byla zejména finančně těžko únosná, domnívám se, že s největší pravděpodobností by zde i přes svá zklamání zůstali. Též se může stát, že mladé imigranty, kteří často patří ke skupinám obyvatelstva, jež jsou dlouhodobou nezaměstnaností postiženy nejhůř, dožene frustrace opravdu až ke kriminalitě, přičemž menšina skončí v náručí muslimského extremismu, fanatického antisemitismu a terorismu. Každopádně si myslím, že každé z těchto nebezpečí může vést k různým násilnostem, vandalismu, krádežím a jiné trestné činnosti. 

Na základě různých informací jsem přesvědčen, že u (zejména pravověrných) muslimů jde islámské náboženství s obchodem, politickou mocí a šířením, a to i silovým, víry ruku v ruce. Tedy dalším nebezpečím je jednoznačně islamizace Evropy, s rizikem zavedení islámských zákonů, jako je šaría, pokud by zde muslimové dosáhli opravdu velkého počtu a pokud by zde získali velký vliv a moc. (Díky duchovně-náboženské odlišnosti Islámu hrozí v Evropě, a již se tak v některých zemích, kupř. v Německu, děje, vytvoření paralelního soudního systému, jímž by se islámští uprchlíci řídili. Pak tedy vzniklé konflikty či jiné problémy by se v islámských komunitách neřešily za pomoci zákonů a soudního systému hostitelské země, ale v rámci islámské komunity. Kupř. ve Švédsku je 54 šaría zón, které stát nemá pod kontrolou. Snahy o zavedení zákona šaría jsou i ve Francii, Anglii, atd.) Negativní důsledky by byly pro evropské nemuslimské obyvatelstvo nejen na úrovni politické, kulturní, legislativní, bezpečnostní, a vůbec celospolečenské, ale také duchovní, neboť islám není pravé náboženství, na rozdíl od křesťanství. Proto je dobře, když se mnozí Evropané brání proti případné islamizaci poukazováním na křesťanské kořeny Evropy, ale toto samo o sobě naprosto nestačí, je předně potřeba se ke křesťanským kořenům a křesťanství jako takovému vrátit tím způsobem, že ho začneme upřímně a ze všech sil praktikovat ve svých reálných životech, abychom tak měli jako Evropané na své straně pravého Boha, který by nás chránil před nebezpečím islamizace. V této souvislosti si vzpomínám na jednoho postaršího velmi moudrého římskokatolického kněze, který již zhruba před 6-10-ti lety při Mši Svaté ve svém kázání varoval lidi v bezbožném českém národě, že když jim křesťanství, potažmo katolictví a církev nevoní, a nejsou ochotni činit pokání, přijmout Krista do svých srdci a obrátit se ke křesťanské víře, může se jim snadno stát, že časem budou nuceni se třikrát denně lámat v pase směrem k východu, aby vůbec přežili a mohli ve svém státě alespoň nějak relativně klidně žít a fungovat.

Jeden z argumentů proti přijímání přistěhovalců spočívá u vícero Evropanů v obavě, že přistěhovalci připraví původní domácí obyvatelstvo o zaměstnání. Skutečnost je však taková, že mnozí Evropané nejsou ochotni vykonávat tzv. podřadná zaměstnání nejen kvůli jejich nízkému finančnímu ohodnocení, ale také kvůli tomu, že by se cítili být v takovémto zaměstnání poníženi, což je důsledek nejen určitého egoismu či pýchy, ale také opět snahy uchovat si blahobyt a z něho pramenící určité ekonomické pohodlí. (Kupř. v jisté době v USA stávkovali Hispánci, díky čemuž se Američané dozvěděli, o co všechno přijdou, když Hispánci přestanou na chvíli pracovat). Je i paradoxní a svým způsobem absurdní, že by zajisté méně vzdělaný a méně kvalifikovaný přistěhovalec, navíc s neznalostí jazyka hostitelské země a s jinými kulturními a dalšími zvyky se stal na trhu práce pro domácí obyvatelstvo horkou konkurencí. Na druhou stranu Evropanovi, má-li děti, jde o jejich dobré a dostatečné vzdělání a budoucnost, aby tak v životě našli dobré uplatnění, díky čemuž bude při hledání zaměstnání muset dbát i na solidní finanční odměnu, kdežto přistěhovalci, i když mít nějaké děti budou, může jít předně jen o to, nějakým způsobem v hostitelské zemi přežít a uchytit se v ní, přičemž v této fázi se budoucností svojí nebo svých dětí pravděpodobně příliš zaobírat nebudou, a tím se tak stejně kvalifikovaným Evropanům mohou na trhu práce stát určitou konkurencí. Jistě se mohu mýlit, ale je třeba i možné, a nechci tím ani nikomu sahat do svědomí, že někteří zaměstnavatelé, přijmou do své firmy raději uprchlíky, budou-li mít potřebnou kvalifikaci, neboť vzhledem k jejich složité situaci a snaze se v hostitelské zemi jakkoliv uchytit, budou spíše ochotni pracovat za menší mzdu a nechat se sebou ze strany zaměstnavatele hůře jednat než Evropané.

Možným rizikem, na který různí lidé upozorňují, jsou nebezpečí v podobě různých nemocí, které sem do Evropy mohou uprchlíci zavléci. S tímto by si medicínsky vyspělá Evropa měla poradit, ovšem je otázka, zda se může stát, že mnoho evropských lidí se nemocemi dovlečenými uprchlíky nakazí, neboť proti nim nejsou a nebudou včas oočkováni, nehledě k tomu, že může být problémem, jak se již delší dobu na internetu upozorňuje, zdravotní bezpečnost příslušných očkovacích vakcín.

Může vyvstat problém, jaká budoucnost, či zda vůbec nějaká, čeká země, odkud proudí do Evropy velké množství lidí za prací, lepším živobytím či před nebezpečím. Země, které se stanou díky migraci značně vylidněné, zvláště přijdou-li o velké množství lidí v produktivním věku, budou těžko schopny vybudovat infrastrukturu a zlepšit svou hospodářskou, ekonomickou a sociální úroveň, což v extrémních důsledcích může vést ke kolapsu daných zemí, nebo k další migraci lidí z těchto zemí směrem na západ. Proto by bylo jistě lepší, správnější a rozumnější, kdyby se inkriminovaných zemích pomohlo v nich samotných, což by nepochybně bylo velmi nákladné, dlouhodobé, složité a komplikované, a vzhledem k situaci by stejně musel být předně neprodleně zlikvidován ISIL a další teroristické organizace, a dané státy by musely být politicky stabilizovány.

Většina uprchlíků (podle různých zdrojů 60-90%) jsou mladí, zejména velmi mladí muži. Je proto logická otázka, proč tito mladí muži ve svých zemích raději nezůstávají a nebojují proti agresorům, aby tak ochránili svoje rodiny a svoji zem? Odpověď může spočívat v tom, že většina z nich jsou ve skutečnosti uprchlíci ekonomičtí, tzn. neprchají před hrozbou smrti, ale prchají za sociálně a ekonomicky lepším životem. Jiná odpověď může znít, že migrují, aby zde v Evropě vybudovali zázemí pro své rodiny, které poté později přijdou za nimi, aby se zde také usadili. Domnívám se však, že tato taktika je spíše logická opět pro ekonomické uprchlíky, neboť jsou-li lidé vystaveni přímo nebo nepřímo hrozbě smrti, tak se přece každý rozumný člověk snaží zachránit předně svoji rodinu, tedy manželku a děti. Na internetu, a nejen tam, lze zaregistrovat vícero zpráv o tom, kolik si pašeráci účtují za jednoho uprchlíka, je to v rozmezí několika málo tisíc Euro až 10-15 tisíc Eur. V přepočtu na českou měnu je to v rozmezí zhruba 50.000 – 400.000Kč. Myslím si, že velká část obyvatel České republiky by si takto drahou migraci finančně dovolit nemohla. Kupř. jeden francouzský rybář pašoval migranty do Británie, a za jednoho chtěl až 300.000 (viz: http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/385413-francouzsky-rybar-pasoval-migranty-do-britanie-za-jednoho-chtel-az-300-tisic.html). Pak se nabízí otázka, kde na to ti uprchlíci berou, pokud prchají za sociálně a ekonomicky lepším životem, tedy před bídou. Jedna možná, logická a velmi pravděpodobná odpověď zní, že celá rodina i s příbuznými dohromady složí své finance i různé cennosti, aby z nich zaplatila cestu do Evropy alespoň jednomu svému členovi, který se v Evropě pokusí usadit a vybudovat zázemí pro zbylé členy své rodiny, kteří by za nimi později přišli. Otázka pak je, kde by zbylí členové rodiny vzali tolik peněz na cestu za každého ze svých členů, když na cestu jednoho svého člena se museli všichni složit, a když je navíc nejisté, zda by jeden jejich člen, jež do Evropy migroval, mohl vydělat tolik peněz, aby z nich všem svým rodinným členům cestu zaplatil. Je tedy možné, že těmto jednotlivcům, kteří se složením financí celé rodiny mohli dostat do Evropy, jde spíše o to, se zde uchytit, slušně vydělávat, a část peněz dle svých možností zasílat své rodině do domovské země. Záleží však na případu od případu. Jistě je velmi šílená a vysoce nepravděpodobná varianta, že současná migrační vlna je řízena určitými zájmovými skupinami tím, že jednotlivé migranty financují a jejich cestu do Evropy jim platí. Chceme-li však zůstat u hypotézy, že takovéto spiklenecké skupiny, kterým s jakýchsi důvodů záleží na tom, aby se do Evropy dostalo co největší množství migrantů z Afriky a blízkého a středního východu, existují, a tvrdí to vícero různých zdrojů, můžeme předložit variantu, že tyto skupiny nějakým způsobem a mírou řídí, podporují, instruují a financují pašeráky a pašerácké gangy a za pomoci najatých lidí šíří propagandu o “ráji v Evropě“ a nebezpečí válečného konfliktu v různých koutech Afriky a blízkého a středního východu. Podle některých zdrojů jakási pochybná individua a pašeráci obcházejí různé oblasti blízkého a středního východu či Afriky a i klamně varují místní obyvatelé před blížícími se válečnými střety a vyzývají je k opuštění svých domovů, aby je tak přiměli k migraci až do Evropy. Je samozřejmě jisté a jasné, že mnozí jedinci a celé skupiny na migraci vydělávají nehorázné sumy.

Podle Písma Svatého máme povinnost přijímat přistěhovalce. Tedy je naprosto v pořádku, správné a potřebné, abychom přijímali uprchlíky, kteří to opravdu potřebují a pomáhali jim. To však jistě neznamená, že jsme povinni přijmout uprchlíky úplně všechny. Také v Písmu Svatém stojí, že všichni přistěhovalci mají ctít zákony a pravidla hostitelské země. A zde můžeme narazit na velké problémy. Příliv imigrantů často vede ke zvýšení kriminality, společenské disharmonii, vytváření přistěhovaleckých ghet, atd., imigranti často vyznávají jiné kulturní a náboženské hodnoty, mají jiné sociální cítění, mentalitu, atp., mnozí imigranti nejsou schopni ani ochotni se do společnosti hostitelské země integrovat. Neschopnost a neochota jejich integrace může být mimo jiné také částečně důsledkem společenského prosazování ze strany představitelů hostitelských zemí nerozumného liberalismu, multikulturalismu, tzv. lidských práv, tzv. tolerance, atd. Zde je tedy třeba ze strany hostitelských zemí naopak zavést rozumná důsledná zákonná a jiná opatření, aby imigranti byli více nuceni se integrovat a dodržovat zákony, atd., jinak nám v Evropě mohou nastat opravdu závažné celo-společenské problémy.

 

Korán

Tvrdí se, že islám je od svého vzniku náboženstvím meče a že oslavuje vojenské ctnosti. Islám se zrodil mezi válčícími beduínskými kmeny, tento původ v násilí je vtisknut do jeho základů a sám Muha­mmad bývá připomínán jako statečný bojovník a obratný vojevůdce. Dále se říká, že učení islámu předepisuje válku proti nevěřícím, a když počáteč­ní islámská expanze postupně ochabovala, islámské skupiny zcela v rozpo­ru se svým náboženským učením začaly válčit navzájem mezi sebou.

Korán je svatá kniha islámu, která podle muslimů obsahuje doslovné zjevení proroku Muhammadovi. Muslimové věří, že súry Koránu mu diktoval sám anděl Gabriel, a že Korán je jediným nepozměněným Slovem Božím. A právě k ještě hlubšímu pochopení islámské víry by bylo jistě vhodné si tento Korán prostudovat. V této kapitole si, s kratšími osobními laickými komentáři psanými v závorkách, tedy dovoluji uvést alespoň několik výroků z této náboženské knihy, na kterých je, domnívám se, celkem dobře vidět, že islámská víra je mnohdy v rozporu nejen s křesťanstvím ale i se zdravým morálním uvažováním.

Súra 2-25: Oznam radostnou zvěst těm, kdož uvěřili a zbožné skutky konali, že pro ně jsou připraveny zahrady, pod nimiž řeky tekou. A kdykoliv se jim za odměnu dostane z nich ovoce, tu řeknou: “Toto je jako to, co nám již dříve bylo uštědřeno“, avšak dostalo se jim jen něco podobného. A budou tam mít manželky čisté – a budou tam nesmrtelní. (Podle křesťanství, resp. slov Ježíše Krista, se lidé v nebi ani nežení ani nevdávají, ale budou žít jako andělé, viz Mt22,30).

Súra 2-106: Kdykoliv zrušíme verš nějaký či dáme ti naň zapomenout, přineseme jiný, lepší anebo podobný. Což nevíš, že Bůh je všech věcí mocen? (Zde lze namítnout, že Boží pravdy jsou neměnné.)

Súra 2-111: Říkají: “Nevejde do ráje nikdo kromě toho, kdo je židem či křesťanem!“ Takové je jen přání jejich; ty však rci: “Přineste mi důkazy své, jste-li pravdomluvní!“ (Je ovšem pravdou, že do nebe přijde jen ten, kdo vyzná Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele, a bude se ze všech sil snažit žít podle Jeho učení a přikázání.)

Súra 2-120: Nebudou s tebou spokojeni ani židé, ani křesťané, pokud nebudeš následovat náboženství jejich. Rci: “Vedení Boží je jediné správné vedení!“ Budeš-li však následovat učení jejich scestná poté, co dostalo se ti vědění, nenalezneš pak proti Bohu ani ochránce, ani pomocníka žádného. (Pravé křesťanství není scestné, neboť je založeno na zjevených Božích pravdách, které zvěstoval sám Boží Syn.)

Súra 2-135: Říkají: “Buďte židy, nebo křesťany, a tehdy budete správnou cestou vedeni!“ Odpověz: “Nikoliv! Následujte náboženství Abrahama, jenž hanífem byl a mezi modloslužebníky nepatřil!“ (Haníf je arabský termín, který označuje nežidovského a nekřesťanského arabského vyznavače monoteismu v předislámské Arábii. U Židů a křesťanů se nejedná o modloslužebnictví. Starozákonní Židé, stejně jako Abrahám, vyznávali jediného pravého Boha – Hospodina, přičemž křesťanský Bůh a Hospodin je jeden a tentýž Bůh. Avšak jedině pravé křesťanství vyvěrající z biblického Nového Zákona je jedinou správnou cestou vedoucí ke spáse.)

Súra 2-136: Rcete: “Uvěřili jsme v Boha a v to, co seslal nám, i v to, co seslal Abrahamovi, Ismaelovi, Izákovi, Jakubovi a kmenům, i v to, co bylo dáno Mojžíšovi, Ježíšovi, a v to, co bylo dáno prorokům od Pána jejich. My nečiníme rozdíl mezi nimi a do vůle Pána svého jsme odevzdáni!“ (Je závažným omylem a bludem domnívat se, že mezi výše zmíněnými osobnostmi není rozdíl, neboť Ježíš nebyl a není jen obyčejným lidským prorokem, ale je jednorozeným Božím Synem, bohočlověkem a Spasitelem světa, povýšený tedy nade všechny proroky, krále, mudrce, kněze, duchovní a náboženské učitele a vůdce, atd., Jehož příchod byl v biblickém Starém Zákoně mnohokrát různými způsoby předpovídán. Jelikož je vyznání, že Ježíš Kristus je jednorozený Boží Syn a Spasitel světa, jedním ze základních kamenů křesťanské víry, je křesťanství neslučitelné s islámem a jsou si ve vzájemném zásadním rozporu.)

Súra 2-178: Vám, kteří věříte, jest předepsán zákon krevní msty za zabití: muž svobodný za muže svobodného, otrok za otroka, žena za ženu. A bude-li komu sleveno něco bratrem jeho, pak nechť následován je zvyk uznaný a budiž zaplacení přijato s dobrou vůlí. A toto je ulehčení a milost od Pána vašeho; kdo pak přestoupí toto nařízení, tomu dostane se trestu bolestného. (Spravedlnost oko za oko, zub za zub, byla záležitostí starozákonního Izraele kvůli tvrdosti jejich šíje. Hospodin ovšem jasně říká, abychom se nemstili, neboť pomsta bude Jeho. Ježíš také říká: Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Oko za oko, zub za zub'. Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou – Mt5,38-39. Ježíš nás dále vyzývá, abychom ze srdce odpustili všem, kteří nám jakkoliv ublížili, abychom tak sami došli odpuštění svých hříchů ze strany Boha.)

Súra 2-190: A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí. Súra 2-191: Zabíjejte je všude, kde je dostihnete, a vyžeňte je z míst, odkud oni vás vyhnali, vždyť svádění od víry je horší než zabití. Avšak nebojujte s nimi poblíže Mešity posvátné, dokud oni s vámi zde nezačnou bojovat. Jestliže však vás tam napadnou, zabte je – taková je odměna nevěřících! Súra 2-193: A bojujte proti nim, dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Bohu. Jestliže však přestanou, pak skončete nepřátelství, ale ne proti nespravedlivým. (Jedná se zde spíše o sebeobranu, až na poslední výrok, ale také možná o džihád. Bůh však v Bibli přikazuje – “Nezabiješ“. Ježíš dal svým apoštolům příkaz, aby šli ke všem národům, a získávali Mu učedníky. V křesťanství je však nepřípustné, zjevně oproti Islámu, aby bylo šířeno násilně, pokud k tomu někdy v historii došlo, bylo to samozřejmě špatně a v nesouladu s Ježíšovým učením.)

S2-194: Měsíc posvátný proti měsíci posvátnému; i věci posvátné podléhají zákonu krevní msty! Kdokoliv proti vám vystoupí nepřátelsky, pak i vy proti němu tak vystupte, podobně jako on vystupoval proti vám. A bojte se Boha a vězte, že Bůh stojí na straně bohabojných. (Ježíš však říká: Ale vám, kteří mě slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. – L6,27-28)

Súra 2-229: Rozvod je možný dvakrát, potom lze podržet manželku podle správné zvyklosti nebo ji propustit v dobré vůli. Není vám dovoleno vzít nic z toho, co jste jí dali, leda že oba se obáváte, že nedodržíte omezení Bohem daná. Jestliže se obáváte, že nedodržíte omezení Bohem daná, tedy nebude pro žádného z obou vás hříchem, jestliže žena se vykoupí. Toto jsou omezení Bohem daná, nepřekračujte je! Ti, kdož překračují Boží omezení, ti jsou nespravedliví! Súra 2-230: Jestliže zapudí muž ženu svou, není mu potom dovolena dříve, než byla vdána za jiného muže. A když tento se s ní rozvede, není pro žádného z obou hříchem, jestliže se k sobě vrátí, domnívají-li se, že budou dodržovat omezení Bohem daná. A toto jsou omezení Boží a On je činí jasnými pro lid vědoucí. Súra 2-232: Když se rozvedete se svými ženami a přijde lhůta jejich, nebraňte jim vstoupit v manželství s jejich novými manžely, jestliže se dohodli podle zvyklosti. A to je napomenutí tomu z vás, kdo v Boha i v den soudný uvěřil; a toto je pro vás jednání nejctnostnější a nejčistší. Bůh ví, avšak vy nevíte. Súra 4-20: A jestliže chcete vyměnit jednu manželku za jinou a dali jste jedné z nich qintár, pak od ní neberte při rozvodu nic. Což snad byste to chtěli vzít, dopouštějíce se tak nečestnosti a hříchu zjevného? S4-130: Jestliže se oba manželé rozvedou, Bůh je oba obohatí ze Své hojnosti a Bůh je pln hojnosti, moudrý. (Toto je zcela v rozporu s křesťanstvím, neboť Ježíš říká: Mt 19,4 Odpověděl jim: "Nečetli jste, že Stvořitel od počátku 'muže a ženu učinil je'?_ Mt 19,5 A řekl: 'Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo';_ Mt 19,6 takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!"_ Mt 19,7 Namítnou mu: "Proč tedy Mojžíš ustanovil, že muž smí propustit svou manželku tím, že jí dá rozlukový lístek?"_ Mt 19,8 Odpoví jim: "Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Od počátku to však nebylo._ Mt 19,9 Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží."_  Tedy manželství uzavřené před Bohem je nerozlučitelné!)

Súra 3-19: Náboženstvím jediným u Boha jest věru islám. Ti, jimž dáno bylo Písmo, se dostali do sporu teprve tehdy, když přišlo k nim vědění, následkem vzájemné řevnivosti. A kdo nevěří ve znamení Boží, zjistí, že Bůh věru je rychlý v účtování. (Jediným pravým náboženstvím je pravé křesťanství, vycházející z Nového Zákona. Ježíš svou smrtí na kříži ustanovil novou věčnou smlouvu mezi Bohem a lidmi. Viz – L 22,20 A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.")

Súra 3-32: Rci: "Poslouchejte Boha a posla Jeho! Jestliže se obrátíte zády. . . Bůh věru nemá rád nevěřící." (Zde by bylo vhodné uvést, že Bůh nenávidí hřích, ale miluje hříšníky).

Súra 4-3: Bojíte-li se, že nebudete spravedliví k sirotkům. . . berte si za manželky ženy takové, které jsou vám příjemné, dvě, tři a čtyři; avšak bojíte-li se, že nebudete spravedliví, tedy si vezměte jen jednu nebo ty, jimiž vládnou pravice vaše. A tak se nejlépe vyhnete odchýlení. (Polygamie je nepřípustné nejen v křesťanství ale i v Evropě.)

Súra 4-18: Však odpuštění nebude dáno těm, kdož dopouštějí se špatností a teprve ve chvíli, když smrt se pro některého z nich dostaví, zvolají: "a já nyní se kaji!" (Církev učí, že i kdyby se člověk v posledním okamžiku svého života kál a vyznal Ježíše Krista, bude zachráněn.)

Súra 4-34: Muži zaujímají postavení nad ženami proto, že Bůh dal přednost jedněm z vás před druhými, a proto, že muži dávají z majetků svých (ženám). A ctnostné ženy jsou pokorně oddány a střeží skryté kvůli tomu, co Bůh nařídil střežit. A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je! Jestliže vás jsou však poslušny, nevyhledávejte proti nim důvody! A Bůh věru je vznešený, veliký. (Bytí žen z jakéhokoliv důvodu je samozřejmě zcela v rozporu s křesťanstvím a zdravou morálkou.)

Súra 4-71: Vy, kteří věříte! Buďte ostražití a vrhejte se do boje po oddílech anebo se vrhejte hromadně! Súra 4-74: Nechť tedy bojují na stezce Boží ti, kdož kupují za život pozemský život budoucí! A těm, kdož bojují na stezce Boží a budou zabiti či zvítězí, těm dáme odměnu nesmírnou. Súra 4-89: A přáli by si, abyste se stali nevěřícími, jako jsou oni, a abyste byli stejní. Neberte si mezi nimi přátele, dokud se nevystěhují na stezku Boží! A jestliže se obrátí zády, pak je chyťte a zabte, kdekoliv je naleznete! A neberte si z nich ani přátele, ani pomocníky. Súra 4-91: A najdete i jiné pokrytce, kteří chtějí získat důvěru vaši i důvěru svého lidu. Kdykoliv se pokusí vás svést k odpadnutí, budou v tom odraženi. A jestliže se nebudou držet stranou od vás a nevzdají se vám na milost a nesloží své ruce, tedy je chyťte a zabte, kdekoliv je naleznete! A nad těmito vám dáváme pravomoc zřetelnou. Súra 4-95: Nejsou si rovni ti věřící, kteří zůstali sedět doma - kromě těch, kdož jsou neschopní, s těmi, kdož usilovně bojují na stezce Boží majetkem svým i osobami svými. Bůh povýšil ty, kdož usilovně bojují majetkem svým i osobami svými, o stupeň výše než ty, kdož zůstali sedět doma. Všem Bůh přislíbil odměnu překrásnou, avšak vyznamenal ty, kdož usilovně bojují, nad těmi, kdož sedí doma, udělením Své odměny nesmírné. Súra 4-104: Neochabujte v pronásledování těchto lidí! A jestliže vy strádáte, strádají i oni, a stejně jako vy strádáte, avšak vy doufáte od Boha v to, v co oni nemohou doufat. A Bůh je vševědoucí, moudrý. Súra 8-65: Proroku, povzbuzuj věřící k boji! Bude-li mezi vámi dvacet vytrvalých mužů, porazí dvě stě, bude-li jich mezi vámi sto, porazí tisíc nevěřících, neboť to jsou lidé nechápaví. Súra 9-5: A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! Jestliže se však kajícně obrátí, budou dodržovat modlitbu a dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich, vždyť Bůh je věru odpouštějící, slitovný. Súra 9-38: Vy, kteří věříte! Co je s vámi, že když je vám řečeno: "Vytáhněte do boje na cestě Boží!", jste jako přikováni k zemi? Což se vám líbí více život na tomto než na onom světě? Vždyť užívání života pozemského je nepatrné oproti užívání v životě budoucím! Súra 9-39: Jestliže nevytáhnete do boje, Bůh vás potrestá trestem bolestným, vystřídá vás národem jiným a nebudete Mu moci v ničem uškodit, neboť Bůh je věru mocný nad každou věcí. (Zde se zjevně naplno projevuje násilná agresivní povaha Islámu jako takového, což je samozřejmě v příkrém rozporu nejen s křesťanstvím ale i se zdravou morálkou.)

Súra 4-148: Bůh nemiluje rozšiřování zlých řečí,leda u toho, jemuž bylo ukřivděno. A Bůh věru je slyšící, vševědoucí. (Zcela v rozporu s křesťanstvím, Bůh nemiluje jakékoliv rozšiřování zlých řečí, ať se tomu děje z jakéhokoliv důvodu. – Kdekdo by se mohl cítit ukřivděný, a pak šířit zlé pomluvy a nactiutrhání.)

Súra 4-171: Vlastníci Písma! Nepřehánějte v náboženství svém a mluvte o Bohu jedině pravdu! Vskutku Mesiáš Ježíš, syn Mariin, je pouze poslem Božím a slovem Jeho, které vložil do Marie, a duchem z Něho vycházejícím. A věřte v Boha a posly Jeho a neříkejte: "Trojice!" Přestaňte, a bude to tak pro vás lepší. Bůh vskutku je jediným Bohem, On povznesen je nad to, aby měl dítě, vždyť náleží Mu vše, co na nebesích je i na zemi; a Bůh dostatečným je ochráncem. Súra 5-17: Věru jsou nevěřící ti, kdož říkají: "Zajisté je Bohem Mesiáš, syn Mariin!" Odpověz: "Kdo má u Boha takovou moc, aby Mu mohl zabránit, kdyby se mu zachtělo zahubit Mesiáše, syna Mariina, a matku jeho a vůbec všechny, kdož jsou na zemi?" Bohu náleží království na nebesích i na zemi i vše, co je mezi nimi; On tvoří, co chce, a On nade všemi věcmi je mocný. Súra 5-72: A věru jsou nevěřící ti, kdož říkají: "Mesiáš, syn Mariin, je Bůh!" A pravil Mesiáš:"Dítka Izraele, uctívejte Boha, Pána mého i Pána vašeho! Kdo bude přidružovat k Bohu, tomu Bůh zakáže vstup do ráje a bude mu příbytkem oheň pekelný; a nespravedliví nebudou mít pomocníky." Súra 5-73: A jsou věru nevěřící ti, kdo prohlašují: "Bůh je třetí z trojice" - zatímco není božstva kromě Boha jediného. A nepřestanou-li s tím, co říkají, věru se dotkne těch, kdož z nich jsou nevěřící, trest bolestný! Súra 5-75: Mesiáš, syn Mariin, není leč posel, před nímž byli již poslové jiní. A matka jeho byla pravdomluvná - a oba se živili pokrmy. Pohleď, jak jim objasňujeme znamení,a pohleď, do jakých lží se dostali! Súra 9-30: A říkají židé: "´Uzajr je syn Boží!" a říkají křesťané: "Mesiáš je syn Boží!" A taková je řeč, již ústy svými pronášejí, a napodobují tak řeč oněch, kdož před nimi byli nevěřící. Nechť Bůh proti nim bojuje! Do jaké lži to upadli! Súra 9-31: A vzali si učence své a mnichy své za pány vedle Boha a stejně tak i Mesiáše, syna Mariina, ačkoliv jim bylo přikázáno uctívat toliko Boha jediného. A není božstva kromě Něho, jenž slávou Svou povznesen je nad ty, kdož jsou k Němu přidružováni! (Všechny tyto súry jsou zcela v rozporu s křesťanstvím a Písmem Svatým – Biblí. Mezi základní Boží pravdy patří, že Bůh je jediný, ovšem ve třech Osobách – Otec + Syn + Duch Svatý, přičemž Synem je Ježíš Kristus, který byl a je více než poslem Božím, ale vtěleným Božím Slovem, naším Pánem a Spasitelem světa. Tedy v tomto ohledu je křesťanství a islám zcela v rozporu, Boží Trojici, nebo-li trojjediného Boha, islám neuznává, pak by někdo mohl i položit otázku, nakolik jsou si křesťanský Bůh a islámský Alláh totožní, a kdo vlastně ten islámský Alláh je?)

Súra 5-116: A hle, pravil Bůh: "Ježíši, synu Mariin, zdaž jsi to byl ty, kdo řekl lidem ,Vezměte si mne a matku mou jako dvě božstva vedle Boha'?" I odpověděl: "Sláva Tobě! Nebylo na mne, abych říkal něco, k čemu jsem neměl právo! Kdybych to byl býval řekl, byl bys to dobře věděl, neboť Ty znáš, co je v duši mé, zatímco já neznám, co je v Tvé duši, vždyť Ty jediný znáš nepoznatelné. Súra 6-101: Tvůrce nebes a země jak by mohl mít děti, když nemá družku žádnou a Sám stvořil všechny věci a o všem je vševědoucí. (Ježíš samozřejmě nikdy neprohlásil, aby si lidé vzali Jeho a Jeho Matku jako dvě božstva. Ježíš je jednorozeným Božím Synem, zrozeným, ne stvořeným, a Bůh vyvolil Pannu Marii, aby z Ducha Svatého počala a porodila jednorozeného Syna Božího a dala Mu jméno Ježíš. Tedy Ježíš je od početí v lůně Panny Marie také Bohočlověkem, tedy plně Bohem a plně člověkem, neboť má Božskou podstatu a narodil z Boha Ducha Svatého a člověka Panny Marie, která též zasluhuje, ne však božskou, úctu.)

Súra 9-29: Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi. (Zde je důkaz o placení poplatků tzv. nevěřících muslimům, které se děje v různých koutech muslimského světa, je to samozřejmě nekřesťanské a nemorální.)

Súra 9-123: Vy, kteří věříte! Bojujte proti těm z nevěřících, kteří jsou poblíže! Nechť ve vás naleznou tvrdost a vězte, že Bůh je na straně bohabojných!

V Koránu by se zajisté dalo najít mnoho více pochybných výroků. Výše byly uvedeny jen některé, na nichž je celkem jasně vidět, že jsou nejenom v rozporu s křesťanstvím, ale také v rozporu s evropskou kulturou, tradicemi, legislativou ale i mentalitou, atd. Mezi křesťany je vícero věřících, kteří se domnívají či jsou přesvědčeni, že islám je původem ďáblovo náboženství!

Podle některých názorů Korán a jiná vyznání muslimské víry obsahují jen málo zákazů násilí a pojem nenásilí v muslimské doktríně i praxi chybí úplně, dále porušení slibu vyznavače islámu daného křesťanovi či nevěřícímu není prohřeškem proti Koránu.

Ještě bych zde uvedl postoje a názory Phdr. Lydie Stočesové: ,,Poté, co jsem se seznámila se závěry vědeckých zkoumání povahy islámu od počátku jeho vzniku až po současnost, založených jen a jen na faktech, v přednášce dr. Billa Warnera – Why Are People Afraid (Brno), nezbylo mi než se oprostit od všech možných aktuálních výkladů a pojetí slova islám a jeho umírněnost, pravověrnost, mírumilovnost, role náboženství atd. v protipólu k islamismu jakožto uměle vytvořené militantní odnože, které ve světle faktů neobstojí, ostatně přesvědčete se sám. Bylo učiněno všechno pro to, abychom zapomněli na pravou povahu islámu vzhledem k jeho rozpínavosti i na historickou zkušenost Evropy, tisk zaplavují nejrůznější eufemismy, zlehčování, překrucování, zamlčování, redukování, odvádění pozornosti. Jak bylo dr. Warnerem zdokladováno, v průběhu čtrnácti století bylo svedeno 548 bitev s vojsky islámu, kdy byly zmasakrovány či posléze zotročeny miliony Evropanů a nejen jich, kdy byla systematicky ničena evropská křesťanská kultura a civilizace spočívající na antických základech, toho islámu, jehož pravá podstata je podle dr. Warnera politicko-vojenská, do jaké se transformoval při přechodu od pouhého náboženství na charakter ideologické doktríny s politickými ambicemi po přemístění Muhammada z Mekky do Medíny, tzn. že se vše odehrálo ještě za života Muhammada, zakladatele islámu.“ (viz – http://protiproud.parlamentnilisty.cz/nazory-ctenaru/228-548-bitev-s-vojsky-islamu.htm).

 

Mé resumé

Muammar Kaddáfí varoval západní země před opravdovým džihádem (viz – http://www.czechfreepress.cz/emil-kalabus/kaddafi-varoval-zapadni-zeme-pred-opravdovym-dzihadem.html, podle S. P. Huntingtona a dalších zdrojů M. Kaddáfí pravidelně vyhrožoval Evropě svatou válkou), a také prohlašoval, že v Islámu jsou znamení, podle nichž Muslimové dobudou Evropu beze zbraně a to jen dělohami svých žen. 

Osobně se domnívám, ale mohu se pochopitelně zcela mýlit, že nevýhody v přijímání uprchlíků by mohly převažovat nad výhodami. Myslím si, že nelze tak zcela srovnávat přijímání uprchlíků do Evropy v současnosti se situací, kdy kupř. Německo v 60. letech přijímalo Turky, neboť dnes je situace jiná, mimo jiné, v tom, že v současnosti jsou silně rozvráceny státy a destabilizovány či svrženy režimy ve více oblastech blízkého a středního východu a Afriky, což vedlo a vede k dramatickému vybujení islámského terorismu, teroristických skupin a jejich aktivit, a také ke vzniku teroristického islámského státu ISIL. Tudíž, díky těmto skutečnostem, je podle mého názoru mnohem větší pravděpodobnost, že se k nám do Evropy v uprchlických vlnách dostanou islámští radikálové a teroristé. Tuším, že tato současná uprchlická vlna může sloužit jako trojský kůň pro tyto radikály a teroristy z blízkého a středního východu a Afriky. Zaregistroval jsem kdesi na internetu informaci, že i samotný libyjský vůdce Muammar Kaddáfí varoval Evropu před destabilizací Libye, neboť tím může Evropa ohrozit své jižní hranice vlnou uprchlíků, kteří mohou Evropu zaplavit a posléze se i za rozvrat v Libyi na Evropanech mstít.

Evropa je v současnosti dosti duchovně, morálně, eticky i politicky zdevastovaná, zdegerenovaná. Tedy spíše si myslím, že uprchlíci, tedy zejména muslimští, přicházejí také jako možný Boží trest na Evropu za její četné a dlouhodobé hříchy. Tedy i kdyby, třeba jen v některých částech Evropy, došlo díky uprchlíkům opravdu k nějakému ekonomickému růstu, tak se obávám, že tomu tak bude za nějakou pro původní evropské občany hroznou cenu.

Bylo by opravdu hrozné a tragické, kdyby Evropa po mnoha staletích celkem úspěšné obrany před Islámem zejména díky křesťanství Islámu podlehla zvláště díky odkřesťanštění a duchovnímu, morálnímu, společenskému, demografickému a politickému úpadku, a “dojela“ tak na ten tzv. liberalismus, tzv. demokratismus, tzv. humanismus a bláznivý multikulturalismus.

Nechci vytvářet nějaké černé vize, ale domnívám se, že Evropa se ohledně možného konce míru a své existence, jak ji známe dodnes, nachází v čase za minutu dvanáct, avšak chtěl bych upozornit, abychom se nedovolávaly nápravy a pomoci až tak předně ze strany západních politických představitelů, neboť politici, pokud nemají, a takových asi bude většina, opravdu pravé poznání Božích pravd, se budou snažit mezi-civilizační, mezi-kulturní, mezi-náboženské ať už regionální nebo globální problémy řešit pomocí různých prapodivných multikulturalistických ideově pochybných univerzalistických řešení, prazvláštních legislativních opatření a tupých megalomanských zglajchšaltování (typu EU, společných kvót na přerozdělování uprchlíků v EU, atd.), jež mohou v konečném důsledku přivodit mnoho různých společenských problémů s možnými nemalými negativními duchovními a morálními následky, kterými bude trpět předně původní evropské obyvatelstvo.

 

Závěrem

Domnívám se, z globálního nadčasového duchovního nadhledu, že vše, co se v dějinách lidstva stalo, dělo a děje (navíc s přihlédnutím k okolnostem, souvislostem, atd. u jednotlivých dějinných událostí), není až tak nespravedlivé, nelogické a lidsky vzato nepochopitelné. A jistě lze v dějinách lidstva i vypozorovat mnoho různých časově kratších i delších, rozsahem větších i menších řetězců vzájemných křivd-odplat-křivd-odplat-……mezi jednotlivými civilizacemi, státy, národy, etniky nebo skupinami států, národů, etnik, kterým nelze zamezit nijak jinak, než pod vládou Kristovou vzájemným odpuštěním, láskou, pochopením a tolerancí mezi lidmi.

Proto bych si dovolil všechny lidi požádat a vlastně vyzvat, aby začali ve svých srdcích Evropu, zejména naši rodnou českou zemi, zpět stavět na pravých křesťanských pilířích, zapouštět své duchovní kořeny v Evangeliu a Kristovo učení tak prakticky aplikovat do praktického života. Přece my Evropané, a zejména my Češi s mnoha svatými ve své historii, v současnosti však v nemalé míře zmítaní mezi materialismem, konzumismem, bezbožností, okultismem a neupřímnými a nepravými projevy duchovnosti, nemůžeme připustit v Evropě vítězství cizorodé kultury a nepravého zcestného náboženství. Ovšem jedinou účinnou ochranou proti nepravému náboženství je jediný pravý křesťanský Bůh, a dokud před ním v pokoře, kajícnosti celá Evropa nepoklekne, tak pro ni bude těžko jiné záchrany. Děkuji všem čtenářům za trpělivost při čtení tohoto článku.

Anonym

Zdroj: 1